Jaká je minimální mzda v ČR?

V České republice je nyní minimální mzda ve výši 9.900 Kč. Vývoj výše minimální mzdy si můžete prohlédnout v tabulce níže.

Období Výše minimální mzdy
v Kč za měsíc v Kč za hodinu
1991 únor 2 000 10,80
1992 leden 2 200 12,00
1996 leden 2 500 13,60
1998 leden 2 650 14,80
1999 leden 3 250 18,00
1999 červenec 3 600 20,00
2000 leden 4 000 22,30
2000 červenec 4 500 25,00
2001 leden 5 000 30,00
2002 leden 5 700 33,90
2003 leden 6 200 36,90
2004 leden 6 700 39,60
2005 leden 7 185 42,50
2006 leden 7 570 44,70
2006 červenec 7 955 48,10
2007 leden 8 000 48,10
2013 srpen 8 500 50,60
2015 leden 9 200 55,00
2016 leden 9 900 58,70

Zdroj: Přehled o vývoji částek minimální mzdy, MPSV.cz

Co je to číslo bankovního účtu IBAN (International Bank Account Number)?

IBAN (International Bank Account Number) je mezinárodní formát čísla bankovního účtu definovaný mezinárodní normou ISO 13616.

Konkrétní podobu čísla účtu ve formátu IBAN vytváří vždy konkrétní banka, která účet vede.

Standard stanovuje mezinárodní formát čísla účtu takto:

  • IBAN může obsahovat číslice a velká písmena
  • IBAN má následující strukturu:
    • 2 znaky – kód země (CZ pro Českou republiku)
    • 2 znaky – kontrolní číslice – umožňuje programovou kontrolu čísla – ochrana proti chybně zadanému číslu účtu (např. z důvodu překlepu)
    • Max. 30 znaků – kód banky a číslo účtu v rámci banky
  • Číslo účtu ve formátu IBAN má dvě podoby – elektronickou (bez mezer) a písemnou (s mezerou za každou čtveřicí znaků pro lepší orientaci)

Každá země si určuje vlastní strukturu s tím, že

  • pevně stanoví pozice, na kterých je kód banky, popř. pobočky banky
  • pevně stanoví pozice, na kterých je uvedeno číslo účtu přidělené bankou

Příklad čísla účtu v různých formátech pro Českou republiku

národní formát IBAN – elektronická forma IBAN – písemná forma
19-2000145399/0800 CZ6508000000192000145399 CZ65 0800 0000 1920 0014 5399
178124-4159/0710 CZ6907101781240000004159 CZ69 0710 1781 2400 0000 4159

Důvodem zavádění IBANu je podpora automatizovaného zpracování přeshraničních příkazů, zrychlení, zjednodušení a zlevnění přeshraničního platebního styku a snížení počtu chyb z důvodu nesprávně zadaného čísla účtu.

Jak vypadají daně v Evropské unii?

O tom, jak vysoké daně budete platit, rozhoduje vaše vláda, nikoli Evropská unie. Evropská unie zajišťuje, aby vnitrostátní daňová pravidla byla v souladu s hlavními cíli unie v oblasti vytváření pracovních míst a aby nedávala nespravedlivou výhodu podnikům z jedné země vůči jeho konkurentům z ostatních zemí. Cílem daňové politiky EU je uplatňovat zásady jednotného trhu a volného pohybu kapitálu.

Vlády vybírají daně na pokrytí svých výdajů. Každý členský stát má jiné priority svých výdajů a EU těmto prioritám nebrání, pokud členské státy nepřekračují přiměřené limity výdajů. Pokud by výdaje přesáhly určitou hranici a vedly k příliš velkému zadlužení, mohlo by to ohrozit hospodářský růst ostatních zemí EU. Avšak pokud členské státy dodržují ve své hospodářské politice zásadu obezřetnosti, mají značnou volnost v rozhodování o svých výdajích a tedy i o výši daní na jejich pokrytí.

Jsou to tedy naše vlády, kdo určuje výši daní ze zisků společností a příjmů fyzických osob, úspor a kapitálových zisků. EU tato rozhodnutí pouze sleduje a posuzuje, zda jsou spravedlivá vůči EU jako celku. Pozornost je věnována zejména zdanění společností z důvodu rizika, že by daně mohly být překážkou plynulému pohybu zboží, služeb a kapitálu na jednotném trhu EU. Členské státy jsou vázány kodexem chování, který jim má zabraňovat v poskytování daňových úlev, které by měly nekalý vliv například na investiční rozhodnutí.

Daň z přidané hodnoty

Sazby daně z přidané hodnoty (DPH) jsou částečnou výjimkou a vyžadují určité zapojení ze strany EU, protože zásadně ovlivňují řádné fungování jednotného trhu a spravedlivou hospodářskou soutěž v EU. EU proto stanovila horní a dolní hranice sazeb DPH.

Toto opatření přesto ponechává značný prostor pro rozdíly v DPH mezi jednotlivými členskými státy. Za určitých okolností nemusí být dokonce ani dodržena dolní hranice. Výjimky mohou být povoleny v případě, že o to některá země požádá, na zboží a služby, které nejsou předmětem hospodářské soutěže se zbožím a službami z jiné členské země EU nebo na předměty denní potřeby, jako jsou potraviny a léky.

Kromě toho pravidla a sazby pro DPH respektují zásadu EU, že rozhodnutí o daňových záležitostech lze přijímat pouze v případě, že se na tom všechny země jednomyslně shodnou. Toto pravidlo zabezpečuje nezávislost jednotlivých zemí.

Spotřební daň

Změny a rozdíly ve výši spotřební daně na benzín, nápoje nebo cigarety mohou snadno vést k narušení hospodářské soutěže v EU. Z tohoto důvodu podléhá i tato daň určitým společným pravidlům. Tato pravidla však stále ponechávají velký prostor pro zohlednění kulturních odlišností. To je jedním z důvodů velkých cenových rozdílů u piva a vína mezi jednotlivými členskými státy. Dalším důvodem jsou ekonomické rozdíly. Stát se zdravými veřejnými financemi nemůže být nucen vybírat daně jen kvůli zdanění jako takovému. Například v Lucembursku je nízká spotřební daň, a výhodné ceny tak využívají motoristé a nakupující ze sousedních zemí nebo ti, kdo pouze projíždějí.

Zdaňování fyzických osob

Na druhé straně pravidla a sazby pro zdanění fyzických osob jsou záležitostí jednotlivých vlád za předpokladu, že nejsou dotčena přeshraniční práva jednotlivce. Evropská komise se tak stará o to, aby problémy s převodem a zdaněním důchodů a nároků na důchod neodrazovaly občany Unie od práce v jiných členských státech.

EU rovněž zajišťuje, aby nedocházelo k přeshraničním daňovým únikům. I když občané EU mohou umístit své úspory tam, kde se domnívají, že budou mít nejlepší výnosy, nemohou této možnosti využívat k tomu, aby se vyhnuli placení daní. Pokud však obyvatel daného členského státu příjem z úroků z ciziny nepřizná, přicházejí státy o příjmy, které jim přísluší.

Členské státy EU a některé jiné evropské vlády se dohodly na výměně informací o úsporách nerezidentů. Výjimkami jsou Rakousko, Belgie a Lucembursko a některé jiné evropské země, které prozatím místo toho vybírají srážkovou daň. Poté převedou velkou část peněžních prostředků do domovské země spořitele. Jelikož se jedná o hromadnou platbu, je anonymita spořitele zachována, a přitom je daň zaplacena oprávněnému příjemci.

Další plány na zdanění v Evropské unii

EU plánuje příjmy a výdaje standardně v pětiletkách nazývaných finanční perspektiva (finanční rámec). Perspektiva předurčuje, kdo bude čistým plátcem v EU a kdo čistým příjemcem. Ani perspektiva, ani konkrétní roční rozpočet neurčují přesně, kdo bude kolik z EU dostávat, ale nastavením pravidel pro přidělování peněz to do značné míry předurčují. Skutečnost, že takřka polovina rozpočtu jde na zemědělské dotace, zvýhodňuje Francii a další státy se silným zemědělským sektorem. Skutečnost, že 40 procent je rozděleno skrze strukturální fondy, kde kritéria favorizují chudší regiony, zvýhodňuje Španělsko, Řecko a Portugalsko.
Podle posledních dostupných údajů Evropské komise byly čistými příjemci v loňském roce Španělsko, Řecko, Portugalsko a Irsko, přičemž Irsko ale patří mezi nejbohatší země EU. Všechny tyto země získávají nad rámec toho, co do EU platí, na hlavu přes 200 euro.[1]

EU má peníze jednak z cel z dovozu zboží ze zámoří a jednak z příspěvků placených členskými státy. Ty nesmějí v současnosti překročit hranici 1,24 hrubého národního důchodu. Komise navrhuje v navržené finanční perspektivě průměrný odvod ve výši 1,14 % HDP. Bohatší státy v zásadě chtějí tyto příspěvky snížit, chudší státy jsou pro vyšší příspěvky. Státy se tak chovají analogicky jako voliči v národním státě, kde lidé s nižšími příjmy hlasují pro vyšší daně, protože vědí, že budou mít z rozdělovaných dávek větší prospěch, než jaká bude jejich újma z vyšších daní, a naopak.

O tom, jak vysoké daně budete platit, rozhoduje vaše vláda, nikoli Evropská unie. Evropská unie zajišťuje, aby vnitrostátní daňová pravidla byla v souladu s hlavními cíli unie v oblasti vytváření pracovních míst a aby nedávala nespravedlivou výhodu podnikům z jedné země vůči jeho konkurentům z ostatních zemí. Cílem daňové politiky EU je uplatňovat zásady jednotného trhu a volného pohybu kapitálu.

[1] EUportál – politicky nekorektní průvodc. Finanční rámec EU. [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: < http://www.euportal.cz/Articles/313-financni-ramec-eu-hra-s-nulovym-souctem.aspx>

Jak vypadá daňový systém v ČR z pohledu přímých a nepřímých daní?

Daňový systém České republiky je ve svých hlavních znacích podobný systémům vyspělých a obzvláště evropských zemí. Daňové příjmy pocházejí zhruba ve stejné míře z nepřímých a přímých daní.

Přímé daně

Daň z příjmu fyzických osob má progresivní sazby, které jsou stanoveny ve čtyřech daňových pásmech v rozsahu 12 – 32 %. Daní jsou zatíženy příjmy zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných. Daň zaměstnanců je strhávána zaměstnavatelem, osoby samostatně výdělečně činné platí zálohy a každoročně podávají daňové přiznání s  vyúčtováním daně z příjmu. Každý plátce daně si může od daně odečíst řadu slev na dani, jako například základní slevu či slevu na manželku. Dividendy a úrokové příjmy jsou zdaněny 15 % srážkovou daní.

Od roku 2005 bylo zavedeno společné zdanění manželů s dětmi a byly zavedeny slevy na dani podporující zejména nízko-příjmové domácnosti s dětmi.

Daň z příjmu právnických osob je stanovena ve výši 24 %. Od roku 2003 do roku 2006 došlo ke snížení daňové sazby o 7 procentních bodů. Investiční fondy a investiční společnosti podléhají nižší sazbě daně. Právnické osoby platí zálohy daně a následující rok podávají daňové přiznání s vyúčtováním daně z příjmů. Každý plátce daně si může vybrat mezi rovnoměrným a zrychleným odpisováním, přičemž doba odpisování se pohybuje mezi třemi a padesáti lety v závislosti na typu majetku. V případě rozsáhlých nových investic lze získat až desetileté daňové prázdniny.

V roce 2005 došlo také ke zkrácení dob odpisování u movitého majetku. Byla zrušena zvláštní odečitatelná položka umožňující odečíst 10 % hodnoty investice a byla zavedena nová odečitatelná položka ve výši 100 % výdajů vynaložených na vědu a výzkum.

Daní z nemovitosti jsou zatíženy pozemky a budovy. V případě pozemků je základem daně buď výměra pozemku nebo cena pozemku. Sazba daně závisí na kvalitě pozemku, jeho umístění a na způsobu jeho využití. V případě staveb je základem daně zastavěná plocha, sazba závisí na užití stavby. Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok.

Silniční daní jsou zatížena pouze vozidla, která jsou používána nebo určena k podnikání. Vozidla používaná výlučně pro osobní potřeby jsou od daně osvobozeny. Sazby daně jsou stanoveny jako pevně dané roční částky. V případě osobních vozidel závisí výše daně na zdvihovém objemu motoru vozidla, zatímco v případě nákladních vozidel na počtu náprav a celkové hmotnosti. Zákon stanoví také zvláštní poplatek za užívání dálnic, který jsou povinna platit všechna vozidla užívající dálnice bez ohledu na jejich účel (tj. jak vozidla užívaná jak pro účely podnikání, tak i vozidla užívaná pro osobní potřeby).

Sazby dědické a darovací daně se pohybují od 0,5 do 40 % a jejich výše je stanovena v závislosti na vztahu mezi zůstavitelem/dárcem a nabyvatelem (dědicem nebo obdarovaným). Dědictví mezi dětmi a rodiči dani nepodléhají.

Zákony stanoví také řadu správních a místních poplatků.

Nepřímé daně

Daň z přidané hodnoty je harmonizována s příslušnými předpisy Evropské unie. Podléhá jí naprostá většina zdanitelného plnění v České republice i zboží z dovozu. Základní sazba daně je stanovena ve výši 19 % a snížená sazba je stanovena ve výši 5 %. Většina zboží a služeb podléhá základní sazbě daně. Do snížené sazby jsou zařazeny např. potraviny, léky, tiskoviny, hromadná pravidelná osobní doprava, pohřební služby, vodné a stočné, kulturní činnosti, ubytovací služby, stavební práce pro účely bydlení a pro sociální výstavbu a dodávky tepla.

Povinnost registrace je stanovena osobám, jejich roční obrat přesáhl 1 miliony Kč. Daň je placena měsíčně nebo čtvrtletně v závislosti na výši obratu plátce daně.

Finanční služby jsou od daně osvobozeny. Vyvážené zboží je od daně z přidané hodnoty osvobozeno s tím, že vývozce má nárok na uplatnění daně na vstupu.

Od roku 2005 není daň z dováženého zboží vybírána prostřednictvím celní správy do 10 dní po dovozu, ale je až součástí daňových přiznání, která se podávají 25. den po skončení zdaňovacího období. Tím se pro podnikatele významně snížila finanční náročnost importu do ČR.

Rovněž spotřební daně jsou harmonizovány s příslušnými směrnicemi. Spotřebním daním podléhají minerální oleje, líh, pivo, víno a tabákové výrobky. Daně jsou stanoveny pevnými sazbami (s výjimkou cigaret, kde jsou tvořeny kombinací pevné sazby a procentuální částky z konečné maloobchodní ceny). Zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc. Daň se stává splatnou, když je zboží uvedeno do volného daňového oběhu, tj. když opustí registrovaný daňový sklad. Daň je splatná do 40. dne po skončení příslušného zdaňovacího období, pokud není stanoveno jinak. Spotřební daň z tabákových výrobků je placena prostřednictvím tabákových nálepek. Daň je splatná do 60 dnů po nákupu tabákových nálepek.

Cla jsou regulována celním kodexem EU, sazby jsou stanoveny společným celním sazebníkem.

Sazba daně z převodu nemovitostí je stanovena ve výši 3 %. Daňovým základem je buď cena nemovitosti zjištěná na základě posudku nebo skutečná prodejní cena a to ta vyšší z těchto dvou cen. Daň platí převodce (prodávající).

Ostatní nepřímé daně zahrnují například poplatky za znečištění vzduchu či vody a poplatky za odpad.[1]

[1] Česká daňová správa: Daňový systém České republiky [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: <http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/SID-3EA9846C-4C31F678/cds/xsl/284.html?year=0>

Co je to daň?

Díky výběru daní je stát schopen financovat širokou paletu mandatorních (zákonem povinných) a jiných výdajů. Mezi základní výdaje patří financování armády, udržování veřejného pořádku, rozvíjení infrastruktury, vyplácí různých forem důchodů, poskytuje zdravotní péči atd. Současně také daňový systém přerozděluje bohatství ve společnosti. V dobách nedávno minulých bohatí a mocní vybírali daně od chudých poddaných. Moderní svět postupuje obráceně, systémem progresivního zdanění je většina daní vybírána od podnikajících a bohatších, pomáhá se sociálně slabým a potřebným.

Daň je povinná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech, např. darování nebo dědění.

Daně jsou dnes obvykle placeny v penězích, dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby.

Daň je platbou:

  • nedobrovolnou, povinnou, vynutitelnou – placení daní je nařízeno zákonem,
  • nenávratnou – zaplacenou daň nelze požadovat zpět,
  • neekvivalentní – neexistuje nárok na adekvátní plnění za daň,
  • neúčelovou – plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity,
  • ve prospěch veřejného rozpočtu,
  • obvykle opakovanou.

Daně jsou nejčastěji určeny jako nějaký podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může (podle typu daně) být cena zboží, příjmy (mzda, zisk), velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevnou částkou, nebo vypočítána jiným způsobem (příkladem je daň z lihu, tedy spotřební daň na alkohol, jejíž výše je v Česku odvozena od množství čistého lihu, nikoli z ceny).

Daňový systém může být buď lineární (též konstantní; procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu), nebo progresivní (čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba), nebo regresivní (s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá).

Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanovování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, čímž je možné snížit sazbu daně. [1]

[1] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Daň [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Da%C5%88&oldid=4624237>

Co je generické strategie podle Portera?

  1. Cenové strategie (strategie vedoucího nákladů) – je jich dosaženo tehdy, když jsou kumulativní náklady podniku všech aktivit v rámci nákladového řetězce nižší, než kumulativní náklady konkurence. Dva způsoby: zlepšením kontroly nákladů nebo úplnou reorganizací aktivit nákladového řetězce
  2. Hybridní strategie – zachovávají vysoce diferencovaný produkt při relativně nízké cenové hladině vzhledem ke konkurenci
  3. Strategie diferenciace (odlišení) – znamená, že v této části trhu dominují vysoce hodnotné, velmi rozdílné výrobky nebo vytvářejí něco výjimečného z pohledu zákazníků v daném sektoru (vede k ní např. lepší služba, moderní technologie, nebo dobrá distribuční síť)
  4. Strategie cílené diferenciace (zaměření) – jako základ konkurence je vybrána spíše než celý sektor, určitá skupina zákazníků nebo segment trhu. Uvnitř zvoleného segmentu se může firma pokusit konkurovat na základě nízké ceny nebo diferenciace. Cílem je těžit ze zaměření na úzký segment trhu.
  5. Neúspěšné strategie – realizovatelné snad jen v monopolním prostředí
Generické strategie podle Portera
Generické strategie podle Portera

Co je porterův model pěti sil?

Porterův model slouží k analýze konkurenčního prostředí. Obsahuje rozbor zdrojů konkurence, její intenzity, akce a reakce rivalů, současnou i budoucí situaci.

Umožňuje popsat a pochopit podstatu konkurenčního prostředí a vytvořit tak informační základnu pro rozhodování o tvorbě konkurenční výhody podniku.

V Porterově modelu pěti sil existuje pět zdrojů konkurence:

  • Současní konkurenti
  • Potenciální noví konkurenti
  • Zákazníci
  • Dodavatelé
  • Substituční výrobky
Porterův model pěti sil
Porterův model pěti sil

Co je interní strategická analýza?

Interní strategická analýza se zabývá analýzou uspořádanosti vnitřního prostředí podniku. Odvíjí se od snahy identifikovat jeho konkurenční výhodu (vlastnictví unikátního zdroje, zvláštní dovednosti apod.)

Ve vnitřní struktuře se nachází jeho tři složky:

  • substance, ze které se podnik skládá
  • uspořádanost vnitřního prostředí
  • procesy, které v podniku probíhají

Podnik na splnění svého poslání používá zdroje v jejich naturální podobě i v hodnotovém vyjádření. Na analýzu vnitřního prostředí se používá řada metod, jejichž posláním je odhalit silné a slabé stránky podniku, možné příležitosti a hrozby: metoda SWOT, Porterova metoda hodnotového řetězce, finanční analýza a další.

Předpokladem úspěšného rozvoje podniku je identifikace a ocenění klíčových, kritických faktorů úspěchu v podobě silných a slabých stránek.

Po provedení interní (a externí) analýzy podniku je možné přistoupit k formulaci jeho rozvojových strategií.

Co je poptávka?

Při vyhodnocování svých možností a budoucího vývoje se pracovníci marketingu opírají o vyhodnocení poptávky. Poptávka je množství zboží či služeb, které jsou kupující ochotni za určitou cenu koupit. Souhrn všech zamýšlených koupí v určitém ekonomickém prostoru nazýváme agregátní (celkovou) poptávkou. Poptávku jediného kupujícího nazýváme individuální poptávkou. Poptávka po určitém druhu výrobku se nazývá dílčí poptávka. Poptávka závisí na řadě faktorů. Rozhodujícím je cena výrobku či služby. Poptávka po zboží se dle zákona klesající poptávky mění v opačném směru než cena. Podle tohoto zákona platí, že jestliže cena vzroste, poptávka klesne a naopak. Poptávku však kromě ceny ovlivňují i jiné faktory:

  • změny cen substitutů a komplementů. Komplement je zboží spojené s nákupem sledovaného zboží. Například: jestliže se sníží cena benzinu (komplement), zvýší se poptávka po automobilech, i když jejich cena se nemění. Substitut je zboží, které má schopnost příslušný výrobek nahradit. Klesne-li cena hovězího, poptávka po vepřovém poklesne.
  • Změna výše důchodů obyvatelstva. S růstem reálných příjmů se zvyšuje poptávka, zejména po předmětech dlouhodobé spotřeby.
  • Změny v populaci se odráží i v poptávce. Zvýšení počtu obyvatel vede k růstu poptávky po zboží.

Vkus, zvyky a preference lidí jsou vlivy působící rozdílně podle jednotlivých oblastí či sociálních skupin obyvatelstva.

Co je heterogenní oligopol?

Heterogenní oligopol je tvořen omezeným počtem výrobců. Vyrábějí výrobky, které jsou z hlediska použití velmi podobné a liší se pouze ve své kvalitě, stylu, poskytovaných službách  či jiných  rozdílech (tzv. diferencované výrobky). Typickým příkladem je výroba a prodej osobních automobilů. Výrobci soutěží spolu v kvalitě, designu, image značky, záruce, poskytovaných službách apod. Oligopol na straně poptávky nazýváme oligopson.