Jaké jsou důsledky krachu New Yorské burzy?

Následky byly katastrofální. Mnoho (mezi 1-3 milióny) Američanů bylo krachem přímo postiženo a ztratilo značnou část svého jmění, někteří – ti co rádi sázejí na jednu kartu – přišli dokonce o celý majetek. Ztráceli všichni, důvěřivé vdovy, dělníci, posluhovačky, univerzitní profesoři i bohatí a ostřílení spekulanti. Tak přišel bývalý šéf „General Motors“, Bill Durant, o zhruba 40 miliónů dolarů a Michael Meehan, multimilionář a burzovní specialista společnosti „Radio Corporation of America“, později přiznal, že tehdy ztratil na burze osmimístnou sumu.

Dalšího dne, ve středu 30. října, se karta obrátila. Panika zmizela, jako když proutkem mávne. Nízké ceny akcií, zvýšení dividend u některých společností a zpráva, že J.D.Rockefeller nakupuje opět akcie, působily jako živá voda a index DJIA si večer připsal dosud svůj nejvyšší denní přírůstek. Proti úterý přidal Dow více než 12 % a dosáhl 258,47 bodů. Také 31. října se hlavní americký index při zkráceném obchodování dále zotavoval a uzavřel na optimistických 273,51 bodech. Avšak z toužebně očekávaného oživení se vyklubala jen technická korekce a brzy se kurzy opět řítily dolů. Dne 13. listopadu spadl Dow na 198,69 bodů, což byla nejnižší hodnota za celý rok 1929.

V polovině listopadu se začaly akciové trhy stabilizovat a investorům svitla opět jiskřička naděje. „Zlatá dvacátá léta“ však byla nenávratně pryč a světové hospodářství stálo před mnohaletou krizí, nazvanou později „velká deprese“. Mnoho investorů zcela zanevřelo na akcie a teprve o čtvrtstoletí později, 23. listopadu 1954, překonal Dow Jones svůj letitý historický rekord z 3. září 1929 a dostal se opět nad hranici 381 bodů.

Dnes již víme, jaká jsou účinná preventivní opatření proti krizím podobným té z roku 1929. Především jde o kvalitnější risk management v bankách a pojišťovnách. Hodnocení rizika úvěrů a investic je dnes po teoretické stránce mnohem vyspělejší. Informační technologie umožňují hodnotit riziko mnohem dokonaleji a s jejich pomocí lze sledovat likviditu bank v reálném čase.

Významným systémovým opatřením jsou „čínské zdi“ mezi investičním bankovnictvím, komerčními bankami a státními orgány. Propojení těchto složek nikdy nevedlo k dobrým výsledkům. Kvalita jejich izolace je důležitá pro makroekonomickou stabilitu.

Další prevencí proti krizím jsou plovoucí měnové kursy, které jsou ze systémového hlediska mnohem bezpečnější než fixní kursy. Když například česká koruna volně „plave“ oproti euru, dolaru a dalším měnám, nelze provést spekulativní útok. Kdyby byl v roce 1929 kurs dolaru volně plovoucí, nemuselo dojít k nejhoršímu.

Z hlediska liberální ekonomie poněkud kontroverzním, nicméně účinným prostředkem je povinné pojištění vkladů. Tento prostředek sice může přijít daňové poplatníky na velké peníze, avšak může zamezit rozšíření krize z jedné banky na celý sektor, což by v konečném důsledku stálo mnohem více.

Kombinace všech těchto opatření dokáže účinně zamezit vzniku závažných krizí. Nelze odstranit recese a burzovní krachy, ale lze účinně minimalizovat jejich dopad.

Jaké jsou příčiny krachu na New Yorské burze?

Koncem října uběhne pětasedmdesát let od krachu na newyorské burze a začátku velké hospodářské krize. Milióny lidí po celém světě se ocitly na dlažbě, krachovaly firmy i banky. Co bylo příčinou tehdejšího zhroucení světové ekonomiky? Během dvacátých let probíhal ve vyspělém světě obrovský úvěrový boom. Peněz bylo hodně a byly levné. Situace v mnohém připomínala devadesátá léta dvacátého století – optimismus, technologické inovace, všeobecné nadšení pro investice do akciových trhů.

Koncem dvacátých let však již bylo zřejmé, že růst světové ekonomiky začíná ochabovat. Již v roce 1928 hlásily recesi či depresi tak různé země jako Bolívie, Austrálie, Německo a Brazílie. V první polovině roku 1929 se připojila Indie a Polsko. Ve druhém pololetí 1929 následovalo Bulharsko, Rumunsko a největší světová ekonomika: Spojené státy.

Nic však nenasvědčovalo tomu, že nadcházející recese bude něčím výjimečná. Cyklických výkyvů podobné intenzity zažila světová ekonomika celou řadu. Za normálních okolností by šlo o málo významnou recesi, na jakou by se za pár let zapomnělo.

Příčiny krachu

Okolnosti amerického burzovního krachu v říjnu 1929 však nebyly zcela obvyklé. Termín „burzovní krach“ se používá víceméně vágně pro náhlé a význačné poklesy akciových indexů. Větších i menších krachů zažily světové burzy nepočítaně a většinou se na ně brzy zapomnělo.Známý „černý čtvrtek“ 24. října byl však krachem jiného kalibru. Nepřinesl příliš velký pokles akcií – index newyorské burzy ztratil jen asi 3,2 procenta – ale obrovskou vlnu prodejů akcií bankami, jež naléhavě potřebovaly likviditu. Banky totiž měly obrovská portfolia rizikových cenných papírů, ale málo hotových peněz.

Kritický den krachu proto nebyl „černý čtvrtek“ ani pátek, ale úterý 29. října, kdy pád akcií způsobil nevratné změny v kapitálové síle bank. Tento den byl počátkem skutečné bankovní krize. Za této situace ještě byla šance předejít nejhoršímu. Bankovní systém byl sice na počátku krize, ale vhodný zásah centrální banky mohl odvrátit nebezpečí řetězové série bankrotů. To se však nestalo.

Fixní kurs dolaru v hodnotě 27,67 za trojskou unci zlata byl dogmatem tehdejší měnové politiky. V důsledku nedostatku likvidity na finančních trzích vzrostla cena hotovosti (tj. zlata). Nastaly tlaky na znehodnocení měny, tedy snížení obsahu zlata v americkém dolaru.

Ministr financí Andrew Mellon byl ochoten podle svých slov „zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře, zlikvidovat nemovitosti“, aby bylo možné zlatý standard udržet. Výsledek? Zlikvidovat ekonomiku se skutečně téměř podařilo. Udržet zlatý standard nikoli. Dnes by každá rozumná centrální banka reagovala přesně opačně: záplavou likvidity a opuštěním fixního kursu.

Krize bank byla zřejmě klíčová. Banky ve velkém poskytovaly komerční i osobní úvěry bez kreditního scoringu či ratingu (hodnocení platební schopnosti). Banky dále masově kupovaly akcie, aniž by prováděly výpočty Value-at-Risk, jež umožňují odhadnout možné dopady různých rizikových investic. Povinné pojištění vkladů, které by mohlo zabránit řetězu bankrotů, neexistovalo. Banky ovšem přesto žily v přesvědčení, že Federální rezervní banka bude fungovat jako věřitel poslední instance v případě nouze.

Pokles akcií po „černém čtvrtku“ způsobil náhlé zhoršení likvidity bank; Federální rezervní banka však banky v krizové situaci nepodpořila. Naopak: zareagovala restriktivní politikou, aby udržela zlatý standard. Zprvu málo významná recese kombinovaná s jinak nepříliš závažným poklesem kursů akcií tak přerostla v bankovní krizi.

Nastal pokles objemu poskytovaných úvěrů; lidé i podniky přicházeli o peníze vzhledem k neexistujícímu pojištění vkladů. Krachy podniků se dále promítaly do poklesu cen akcií, což dále zhoršovalo kapitálovou přiměřenost bank. Pád cen nemovitostí způsobil zhroucení mechanismu bankovních úvěrových zástav. A tak dále. Rozpoutal se zhoubný cyklus bankrotů bank, podniků a jednotlivců.

Navzdory poučení z historie se i v nedávné minulosti vyskytla řada větších či menších krizí, které do značné míry připomínaly rok 1929. Například v Japonsku vedl pád cen akcií a nemovitostí po roce 1989 k prudkému zhoršení kapitálové přiměřenosti bank. Nastal „credit crunch“ (stav, kdy banky téměř neposkytují úvěry) a dlouhodobá stagnace ekonomiky. Hlavními příčinami byl nedostatečný risk management v bankách a propojení bankovnictví s investicemi a státní správou.

Mezi dalšími příklady lze uvést známou asijskou krizi z roku 1997. Tehdy podobně jako v roce 1929 hrála velmi negativní roli marná snaha centrálních bank o zachování pevného kursu měny. Vysoké úrokové míry vykonaly v „přeúvěrovaných“ bankách dílo zkázy. Pád cen akcií a nemovitostí byl nakonec v Asii koncem devadesátých let podobně prudký jako v USA v letech třicátých.

Může nastat další světová krize podobná 20. létům minulého století?

Navzdory poučení z historie se dnes i v nedávné minulosti vyskytla řada větších či menších krizí, které do značné míry připomínaly rok 1929. Například v Japonsku vedl pád cen akcií a nemovitostí po roce 1989 k prudkému zhoršení kapitálové přiměřenosti bank. Nastal „credit crunch“ (stav, kdy banky téměř neposkytují úvěry) a dlouhodobá stagnace ekonomiky. Hlavními příčinami byl nedostatečný risk management v bankách a propojení bankovnictví s investicemi a státní správou.

Mezi dalšími příklady lze uvést známou asijskou krizi z roku 1997. Tehdy podobně jako v roce 1929 hrála velmi negativní roli marná snaha centrálních bank o zachování pevného kursu měny. Vysoké úrokové míry vykonaly v „přeúvěrovaných“ bankách dílo zkázy. Pád cen akcií a nemovitostí byl nakonec v Asii koncem devadesátých let podobně prudký jako v USA v letech třicátých.

Dnes již víme, jaká jsou účinná preventivní opatření proti krizím podobným té z roku 1929. Především jde o kvalitnější risk management v bankách a pojišťovnách. Hodnocení rizika úvěrů a investic je dnes po teoretické stránce mnohem vyspělejší. Informační technologie umožňují hodnotit riziko mnohem dokonaleji a s jejich pomocí lze sledovat likviditu bank v reálném čase. I přes pokročilou znalost řešení a hlavně předcházení krizí, jsme dnes svědky, podle mnohých zdrojů, svědky největší hospodářské krize od roku 1929. Přitom příčiny i následky můžeme sledovat analogické jako v případě krize předešlé.

Z hlediska liberální ekonomie poněkud kontroverzním, nicméně účinným prostředkem je povinné pojištění vkladů. Tento prostředek sice může přijít daňové poplatníky na velké peníze, avšak může zamezit rozšíření krize z jedné banky na celý sektor, což by v konečném důsledku stálo mnohem více. Kombinace všech těchto opatření dokáže účinně zamezit vzniku závažných krizí. Nelze odstranit recese a burzovní krachy, ale lze účinně minimalizovat jejich dopad.

Závěrem můžeme konstatovat, že i přes vyspělé technologie dneška, soubor znalostí a zkušeností, propracovanou monetární i fiskální politiku vyspělých zemí, může nastat kolaps finančního sektoru, který dominovým efektem strhne hospodářský růst do červených čísel. Ve světě globální ekonomiky, kde je vzájemně vše propojeno (díky nakupování finančních derivátů finančními ústavy napříč kontinenty) je otřesení nejvyspělejší ekonomiky světa jasným znamením, že přichází horší časy i pro zbytek světa.

Co způsobilo hospodářskou krizi 20. let minulého století?

V říjnu 1929 se milióny lidí po celém světě ocitly na dlažbě, krachovaly firmy i banky. Co bylo příčinou tehdejšího zhroucení světové ekonomiky? Během dvacátých let probíhal ve vyspělém světě obrovský úvěrový boom. Peněz bylo hodně a byly levné. Situace v mnohém připomínala devadesátá léta dvacátého století – optimismus, technologické inovace, všeobecné nadšení pro investice do akciových trhů.

Koncem dvacátých let však již bylo zřejmé, že růst světové ekonomiky začíná ochabovat. Již v roce 1928 hlásily recesi či depresi tak různé země jako Bolívie, Austrálie, Německo a Brazílie. V první polovině roku 1929 se připojila Indie a Polsko. Ve druhém pololetí 1929 následovalo Bulharsko, Rumunsko a největší světová ekonomika: Spojené státy.

Nic však nenasvědčovalo tomu, že nadcházející recese bude něčím výjimečná. Cyklických výkyvů podobné intenzity zažila světová ekonomika celou řadu. Za normálních okolností by šlo o málo významnou recesi, na jakou by se za pár let zapomnělo.

Okolnosti amerického burzovního krachu v říjnu 1929 však nebyly zcela obvyklé. Termín „burzovní krach“ se používá víceméně vágně pro náhlé a význačné poklesy akciových indexů. Větších i menších krachů zažily světové burzy nepočítaně a většinou se na ně brzy zapomnělo.Známý „černý čtvrtek“ 24. října byl však krachem jiného kalibru. Nepřinesl příliš velký pokles akcií – index newyorské burzy ztratil jen asi 3,2 procenta – ale obrovskou vlnu prodejů akcií bankami, jež naléhavě potřebovaly likviditu. Banky totiž měly obrovská portfolia rizikových cenných papírů, ale málo hotových peněz.

Kritický den krachu proto nebyl „černý čtvrtek“ ani pátek, ale úterý 29. října, kdy pád akcií způsobil nevratné změny v kapitálové síle bank. Tento den byl počátkem skutečné bankovní krize. Za této situace ještě byla šance předejít nejhoršímu. Bankovní systém byl sice na počátku krize, ale vhodný zásah centrální banky mohl odvrátit nebezpečí řetězové série bankrotů. To se však nestalo.

Fixní kurs dolaru v hodnotě 27,67 za trojskou unci zlata byl dogmatem tehdejší měnové politiky. V důsledku nedostatku likvidity na finančních trzích vzrostla cena hotovosti (tj. zlata). Nastaly tlaky na znehodnocení měny, tedy snížení obsahu zlata v americkém dolaru.

Banky ve velkém poskytovaly komerční i osobní úvěry bez kreditního scoringu či ratingu (hodnocení platební schopnosti). Banky dále masově kupovaly akcie, aniž by prováděly výpočty Value-at-Risk, jež umožňují odhadnout možné dopady různých rizikových investic. Povinné pojištění vkladů, které by mohlo zabránit řetězu bankrotů, neexistovalo. Banky ovšem přesto žily v přesvědčení, že Federální rezervní banka bude fungovat jako věřitel poslední instance v případě nouze.

Pokles akcií po „černém čtvrtku“ způsobil náhlé zhoršení likvidity bank; Federální rezervní banka však banky v krizové situaci nepodpořila. Naopak: zareagovala restriktivní politikou, aby udržela zlatý standard. Zprvu málo významná recese kombinovaná s jinak nepříliš závažným poklesem kursů akcií tak přerostla v bankovní krizi.

Nastal pokles objemu poskytovaných úvěrů; lidé i podniky přicházeli o peníze vzhledem k neexistujícímu pojištění vkladů. Krachy podniků se dále promítaly do poklesu cen akcií, což dále zhoršovalo kapitálovou přiměřenost bank. Pád cen nemovitostí způsobil zhroucení mechanismu bankovních úvěrových zástav. A tak dále. Rozpoutal se zhoubný cyklus bankrotů bank, podniků a jednotlivců.

Co způsobilo hospodářskou krizi 20. let minulého století
Co způsobilo hospodářskou krizi 20. let minulého století