Jak vypadají daně v Evropské unii?

O tom, jak vysoké daně budete platit, rozhoduje vaše vláda, nikoli Evropská unie. Evropská unie zajišťuje, aby vnitrostátní daňová pravidla byla v souladu s hlavními cíli unie v oblasti vytváření pracovních míst a aby nedávala nespravedlivou výhodu podnikům z jedné země vůči jeho konkurentům z ostatních zemí. Cílem daňové politiky EU je uplatňovat zásady jednotného trhu a volného pohybu kapitálu.

Vlády vybírají daně na pokrytí svých výdajů. Každý členský stát má jiné priority svých výdajů a EU těmto prioritám nebrání, pokud členské státy nepřekračují přiměřené limity výdajů. Pokud by výdaje přesáhly určitou hranici a vedly k příliš velkému zadlužení, mohlo by to ohrozit hospodářský růst ostatních zemí EU. Avšak pokud členské státy dodržují ve své hospodářské politice zásadu obezřetnosti, mají značnou volnost v rozhodování o svých výdajích a tedy i o výši daní na jejich pokrytí.

Jsou to tedy naše vlády, kdo určuje výši daní ze zisků společností a příjmů fyzických osob, úspor a kapitálových zisků. EU tato rozhodnutí pouze sleduje a posuzuje, zda jsou spravedlivá vůči EU jako celku. Pozornost je věnována zejména zdanění společností z důvodu rizika, že by daně mohly být překážkou plynulému pohybu zboží, služeb a kapitálu na jednotném trhu EU. Členské státy jsou vázány kodexem chování, který jim má zabraňovat v poskytování daňových úlev, které by měly nekalý vliv například na investiční rozhodnutí.

Daň z přidané hodnoty

Sazby daně z přidané hodnoty (DPH) jsou částečnou výjimkou a vyžadují určité zapojení ze strany EU, protože zásadně ovlivňují řádné fungování jednotného trhu a spravedlivou hospodářskou soutěž v EU. EU proto stanovila horní a dolní hranice sazeb DPH.

Toto opatření přesto ponechává značný prostor pro rozdíly v DPH mezi jednotlivými členskými státy. Za určitých okolností nemusí být dokonce ani dodržena dolní hranice. Výjimky mohou být povoleny v případě, že o to některá země požádá, na zboží a služby, které nejsou předmětem hospodářské soutěže se zbožím a službami z jiné členské země EU nebo na předměty denní potřeby, jako jsou potraviny a léky.

Kromě toho pravidla a sazby pro DPH respektují zásadu EU, že rozhodnutí o daňových záležitostech lze přijímat pouze v případě, že se na tom všechny země jednomyslně shodnou. Toto pravidlo zabezpečuje nezávislost jednotlivých zemí.

Spotřební daň

Změny a rozdíly ve výši spotřební daně na benzín, nápoje nebo cigarety mohou snadno vést k narušení hospodářské soutěže v EU. Z tohoto důvodu podléhá i tato daň určitým společným pravidlům. Tato pravidla však stále ponechávají velký prostor pro zohlednění kulturních odlišností. To je jedním z důvodů velkých cenových rozdílů u piva a vína mezi jednotlivými členskými státy. Dalším důvodem jsou ekonomické rozdíly. Stát se zdravými veřejnými financemi nemůže být nucen vybírat daně jen kvůli zdanění jako takovému. Například v Lucembursku je nízká spotřební daň, a výhodné ceny tak využívají motoristé a nakupující ze sousedních zemí nebo ti, kdo pouze projíždějí.

Zdaňování fyzických osob

Na druhé straně pravidla a sazby pro zdanění fyzických osob jsou záležitostí jednotlivých vlád za předpokladu, že nejsou dotčena přeshraniční práva jednotlivce. Evropská komise se tak stará o to, aby problémy s převodem a zdaněním důchodů a nároků na důchod neodrazovaly občany Unie od práce v jiných členských státech.

EU rovněž zajišťuje, aby nedocházelo k přeshraničním daňovým únikům. I když občané EU mohou umístit své úspory tam, kde se domnívají, že budou mít nejlepší výnosy, nemohou této možnosti využívat k tomu, aby se vyhnuli placení daní. Pokud však obyvatel daného členského státu příjem z úroků z ciziny nepřizná, přicházejí státy o příjmy, které jim přísluší.

Členské státy EU a některé jiné evropské vlády se dohodly na výměně informací o úsporách nerezidentů. Výjimkami jsou Rakousko, Belgie a Lucembursko a některé jiné evropské země, které prozatím místo toho vybírají srážkovou daň. Poté převedou velkou část peněžních prostředků do domovské země spořitele. Jelikož se jedná o hromadnou platbu, je anonymita spořitele zachována, a přitom je daň zaplacena oprávněnému příjemci.

Další plány na zdanění v Evropské unii

EU plánuje příjmy a výdaje standardně v pětiletkách nazývaných finanční perspektiva (finanční rámec). Perspektiva předurčuje, kdo bude čistým plátcem v EU a kdo čistým příjemcem. Ani perspektiva, ani konkrétní roční rozpočet neurčují přesně, kdo bude kolik z EU dostávat, ale nastavením pravidel pro přidělování peněz to do značné míry předurčují. Skutečnost, že takřka polovina rozpočtu jde na zemědělské dotace, zvýhodňuje Francii a další státy se silným zemědělským sektorem. Skutečnost, že 40 procent je rozděleno skrze strukturální fondy, kde kritéria favorizují chudší regiony, zvýhodňuje Španělsko, Řecko a Portugalsko.
Podle posledních dostupných údajů Evropské komise byly čistými příjemci v loňském roce Španělsko, Řecko, Portugalsko a Irsko, přičemž Irsko ale patří mezi nejbohatší země EU. Všechny tyto země získávají nad rámec toho, co do EU platí, na hlavu přes 200 euro.[1]

EU má peníze jednak z cel z dovozu zboží ze zámoří a jednak z příspěvků placených členskými státy. Ty nesmějí v současnosti překročit hranici 1,24 hrubého národního důchodu. Komise navrhuje v navržené finanční perspektivě průměrný odvod ve výši 1,14 % HDP. Bohatší státy v zásadě chtějí tyto příspěvky snížit, chudší státy jsou pro vyšší příspěvky. Státy se tak chovají analogicky jako voliči v národním státě, kde lidé s nižšími příjmy hlasují pro vyšší daně, protože vědí, že budou mít z rozdělovaných dávek větší prospěch, než jaká bude jejich újma z vyšších daní, a naopak.

O tom, jak vysoké daně budete platit, rozhoduje vaše vláda, nikoli Evropská unie. Evropská unie zajišťuje, aby vnitrostátní daňová pravidla byla v souladu s hlavními cíli unie v oblasti vytváření pracovních míst a aby nedávala nespravedlivou výhodu podnikům z jedné země vůči jeho konkurentům z ostatních zemí. Cílem daňové politiky EU je uplatňovat zásady jednotného trhu a volného pohybu kapitálu.

[1] EUportál – politicky nekorektní průvodc. Finanční rámec EU. [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: < http://www.euportal.cz/Articles/313-financni-ramec-eu-hra-s-nulovym-souctem.aspx>

Jak vypadá daňový systém v ČR z pohledu přímých a nepřímých daní?

Daňový systém České republiky je ve svých hlavních znacích podobný systémům vyspělých a obzvláště evropských zemí. Daňové příjmy pocházejí zhruba ve stejné míře z nepřímých a přímých daní.

Přímé daně

Daň z příjmu fyzických osob má progresivní sazby, které jsou stanoveny ve čtyřech daňových pásmech v rozsahu 12 – 32 %. Daní jsou zatíženy příjmy zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných. Daň zaměstnanců je strhávána zaměstnavatelem, osoby samostatně výdělečně činné platí zálohy a každoročně podávají daňové přiznání s  vyúčtováním daně z příjmu. Každý plátce daně si může od daně odečíst řadu slev na dani, jako například základní slevu či slevu na manželku. Dividendy a úrokové příjmy jsou zdaněny 15 % srážkovou daní.

Od roku 2005 bylo zavedeno společné zdanění manželů s dětmi a byly zavedeny slevy na dani podporující zejména nízko-příjmové domácnosti s dětmi.

Daň z příjmu právnických osob je stanovena ve výši 24 %. Od roku 2003 do roku 2006 došlo ke snížení daňové sazby o 7 procentních bodů. Investiční fondy a investiční společnosti podléhají nižší sazbě daně. Právnické osoby platí zálohy daně a následující rok podávají daňové přiznání s vyúčtováním daně z příjmů. Každý plátce daně si může vybrat mezi rovnoměrným a zrychleným odpisováním, přičemž doba odpisování se pohybuje mezi třemi a padesáti lety v závislosti na typu majetku. V případě rozsáhlých nových investic lze získat až desetileté daňové prázdniny.

V roce 2005 došlo také ke zkrácení dob odpisování u movitého majetku. Byla zrušena zvláštní odečitatelná položka umožňující odečíst 10 % hodnoty investice a byla zavedena nová odečitatelná položka ve výši 100 % výdajů vynaložených na vědu a výzkum.

Daní z nemovitosti jsou zatíženy pozemky a budovy. V případě pozemků je základem daně buď výměra pozemku nebo cena pozemku. Sazba daně závisí na kvalitě pozemku, jeho umístění a na způsobu jeho využití. V případě staveb je základem daně zastavěná plocha, sazba závisí na užití stavby. Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok.

Silniční daní jsou zatížena pouze vozidla, která jsou používána nebo určena k podnikání. Vozidla používaná výlučně pro osobní potřeby jsou od daně osvobozeny. Sazby daně jsou stanoveny jako pevně dané roční částky. V případě osobních vozidel závisí výše daně na zdvihovém objemu motoru vozidla, zatímco v případě nákladních vozidel na počtu náprav a celkové hmotnosti. Zákon stanoví také zvláštní poplatek za užívání dálnic, který jsou povinna platit všechna vozidla užívající dálnice bez ohledu na jejich účel (tj. jak vozidla užívaná jak pro účely podnikání, tak i vozidla užívaná pro osobní potřeby).

Sazby dědické a darovací daně se pohybují od 0,5 do 40 % a jejich výše je stanovena v závislosti na vztahu mezi zůstavitelem/dárcem a nabyvatelem (dědicem nebo obdarovaným). Dědictví mezi dětmi a rodiči dani nepodléhají.

Zákony stanoví také řadu správních a místních poplatků.

Nepřímé daně

Daň z přidané hodnoty je harmonizována s příslušnými předpisy Evropské unie. Podléhá jí naprostá většina zdanitelného plnění v České republice i zboží z dovozu. Základní sazba daně je stanovena ve výši 19 % a snížená sazba je stanovena ve výši 5 %. Většina zboží a služeb podléhá základní sazbě daně. Do snížené sazby jsou zařazeny např. potraviny, léky, tiskoviny, hromadná pravidelná osobní doprava, pohřební služby, vodné a stočné, kulturní činnosti, ubytovací služby, stavební práce pro účely bydlení a pro sociální výstavbu a dodávky tepla.

Povinnost registrace je stanovena osobám, jejich roční obrat přesáhl 1 miliony Kč. Daň je placena měsíčně nebo čtvrtletně v závislosti na výši obratu plátce daně.

Finanční služby jsou od daně osvobozeny. Vyvážené zboží je od daně z přidané hodnoty osvobozeno s tím, že vývozce má nárok na uplatnění daně na vstupu.

Od roku 2005 není daň z dováženého zboží vybírána prostřednictvím celní správy do 10 dní po dovozu, ale je až součástí daňových přiznání, která se podávají 25. den po skončení zdaňovacího období. Tím se pro podnikatele významně snížila finanční náročnost importu do ČR.

Rovněž spotřební daně jsou harmonizovány s příslušnými směrnicemi. Spotřebním daním podléhají minerální oleje, líh, pivo, víno a tabákové výrobky. Daně jsou stanoveny pevnými sazbami (s výjimkou cigaret, kde jsou tvořeny kombinací pevné sazby a procentuální částky z konečné maloobchodní ceny). Zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc. Daň se stává splatnou, když je zboží uvedeno do volného daňového oběhu, tj. když opustí registrovaný daňový sklad. Daň je splatná do 40. dne po skončení příslušného zdaňovacího období, pokud není stanoveno jinak. Spotřební daň z tabákových výrobků je placena prostřednictvím tabákových nálepek. Daň je splatná do 60 dnů po nákupu tabákových nálepek.

Cla jsou regulována celním kodexem EU, sazby jsou stanoveny společným celním sazebníkem.

Sazba daně z převodu nemovitostí je stanovena ve výši 3 %. Daňovým základem je buď cena nemovitosti zjištěná na základě posudku nebo skutečná prodejní cena a to ta vyšší z těchto dvou cen. Daň platí převodce (prodávající).

Ostatní nepřímé daně zahrnují například poplatky za znečištění vzduchu či vody a poplatky za odpad.[1]

[1] Česká daňová správa: Daňový systém České republiky [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: <http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/SID-3EA9846C-4C31F678/cds/xsl/284.html?year=0>

Co je to daň?

Díky výběru daní je stát schopen financovat širokou paletu mandatorních (zákonem povinných) a jiných výdajů. Mezi základní výdaje patří financování armády, udržování veřejného pořádku, rozvíjení infrastruktury, vyplácí různých forem důchodů, poskytuje zdravotní péči atd. Současně také daňový systém přerozděluje bohatství ve společnosti. V dobách nedávno minulých bohatí a mocní vybírali daně od chudých poddaných. Moderní svět postupuje obráceně, systémem progresivního zdanění je většina daní vybírána od podnikajících a bohatších, pomáhá se sociálně slabým a potřebným.

Daň je povinná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech, např. darování nebo dědění.

Daně jsou dnes obvykle placeny v penězích, dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby.

Daň je platbou:

  • nedobrovolnou, povinnou, vynutitelnou – placení daní je nařízeno zákonem,
  • nenávratnou – zaplacenou daň nelze požadovat zpět,
  • neekvivalentní – neexistuje nárok na adekvátní plnění za daň,
  • neúčelovou – plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity,
  • ve prospěch veřejného rozpočtu,
  • obvykle opakovanou.

Daně jsou nejčastěji určeny jako nějaký podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může (podle typu daně) být cena zboží, příjmy (mzda, zisk), velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevnou částkou, nebo vypočítána jiným způsobem (příkladem je daň z lihu, tedy spotřební daň na alkohol, jejíž výše je v Česku odvozena od množství čistého lihu, nikoli z ceny).

Daňový systém může být buď lineární (též konstantní; procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu), nebo progresivní (čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba), nebo regresivní (s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá).

Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanovování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, čímž je možné snížit sazbu daně. [1]

[1] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Daň [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Da%C5%88&oldid=4624237>

Co je právo na život?

Právo na život ve společnosti je obdobou právní subjektivity v právním společenství. Nositelem tohoto práva je fyzická osoba, a to ještě před narozením. Konkrétní okamžik Listina neurčuje, stejně jako Úmluva o právech dítěte, která hovoří o právní ochraně dítěte před narozením a dítětem rozumí každou lidskou bytost mladší 18 let.

Formulace čl. 6 Listiny, který toto právo (spíše svobody) zakotvuje, patřila k nejspornějším otázkám při přípravě Listiny. K tomuto právu jsou totiž připojena další ustanovení, která je činí kontroverzním. Jsou to otázky ochrany lidského života již před narozením, zákazu zbavení života v jakékoli formě (tedy včetně potratu a euthanasie, kterou provádí někdo jiný), zákazu trestu smrti a naproti tomu připuštění, aby byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním které podle zákona není trestné (např. nutná obrana podle § 13 trestního zákona, provedení interrupce atd.).

Zákon nemůže zakotvit trest smrti a soudce takový rozsudek nemůže vynést. V jiných státech a judikatuře evropských orgánů je však zastáváno stanovisko, že život není chráněn jen přímo, nýbrž i nepřímo. Např. nelze někoho vydat do státu, kde na něm bude vykonán trest smrti. Stejně tak jej nelze do takového státu vyhostit.

Tím jsou předchozí zákazy modifikovány. K jejich výkladu Ústavním soudem dosud nedošlo. Je však nepochybné, že zakotvení ochrany počatého plodu znamená omezení zákonodárce v otázce legality potratů. Bude zde nutno uplatnit zásadu přiměřenosti a vyvážení práv matky (zejména právo na soukromí) a plodu. Během diskusí byl hlasováním odmítnut návrh, aby lidský plod byl chráněn od početí. Uvedená formulace je proto jen kompromisem.

Listina výslovně neřeší problém, zda lidský život je chráněn samostatně nebo jen prostřednictvím matky. Kromě toho toto ustanovení dopadá i na právní postavení lékaře, který by měl potrat provést. Obdobě i ve vztahu k euthanasii, která není v čl. 6 Listiny výslovně vyloučena. Aspekt důstojné smrti je zahrnut v ustanovení čl. 1 Listiny. Na právní aspekty problému sebevraždy regulační působení článku 6 nedopadá, jen na účast na sebevraždě.

Rovněž mezinárodní smlouvy tyto problémy výslovně neřeší. Zcela spolehlivě je tak nenarozené dítě chráněno jen ustanovením, podle kterého nelze vykonat trest smrti na těhotných ženách, což však v našich podmínkách s ohledem na vyloučení trestu smrti nepřichází do úvahy.

Co je přirozené vs pozitivní právo?

Co konkrétně si ovšem pod otázkou právní teorie a praxe představit?

Dle mého názoru má tato definice více rovin, nejméně tři.

První z nich v této triádě je vztah asi nejdůležitější. Je jím vztah práva přirozného ius naturalis oproti právu pozitivnímu ius positum. Právem přirozeným jsou velmi obecně řečeno práva nam vrozená, jako právo na život či právo nebýt vystaven týrání. Jak ovšem tato práva poznáme? Každý z nás může mít jinou představu o tom, jaká práva mu byla ze své přirozenosti dána do   vínku. Proto každý národ, skupina i často jedinec si  udělá svoji předstvu a teorii o tom, jaká práva má. A nyní je na právu pozitivním, tedy psaném, kodifikovaném, státem uznávaným a vynutitelným, aby tyto často rozporuplné představy co nejvíce přenášel do praxe, tedy vnášel je do zákoníků a uváděl v život.

Druhým pohledem je pohled vztahu právo pozitivní a jeho dodržování v praxi běžnými občany a těmi, kterých se toto týká. Zde je naopak právu poztivnímu přisouzena úloha oné „teorie“ a reálný život je onou „praxí“. Kdo jednou jel na našich dálnicích rychlostí 130 km/h, tak ví, že právní teorie zosobněná ve vyhlášce pro provoz na pozemních komunikacích je od praxe a reality často dosti vzdálena.

Třetím pohledem  by mohl být onen komplexní vztah výše uvedených vztahů. Vše zde souvisí se vším. Pokud si lidé vytvoří teorii, že zde je nějaké jim přirozené právo a pozitivní právo v praxi rozhodne jinak, tak i následné dodržování tohoto práva bude reflektovat vztah první.

Konkrétní dodržování práv je ovšem otázkou zcela jinou, kterou se zabývají jiné obory, právní, sociologie a ostatní o patologických jevech. V této práci bych se tedy radši zaměřil spíše na konflikt práva přirozeného a pozitivního.

Význam těchto úvah je značný, jak již z výkladu vyplývá. Normotvůrce, který při tvorbě práva odhlédne od práva přirozeného a nezauvažuje ani nad vztahem reality a jím navrhovaným zákonem, tak ten předem odsoudí svůj zákon do kategorie obsolentních a často bohužel i účelových norem.

Otázkou přirozeného práva, tedy teorií o tom, jaké by právo mělo být, a práva pozitivního, tedy praxí, se zabývali myslitelé, právnící a filosofové už od doby, kdy se vůbec pozitivní právo objevilo.

Jednimi z prvních by mohli být starověcí řečtí myslitelé nazývaní sofisté, kam patřil například Kallikles. Pozitivní právo a právní praxi aplikovanou v starověkém Řecku považovali pouze za nástroj k udržení moci určitých vrstev. V jejich teorii bylo jediným právem to přirozené, které je tu pro nás všechny bez rozdílu. Pro ně tímto hlavním přirozeným právem bylo motto „Silnější aby dle přírody slabšímu vládl“. Toto právo ovšem nevyhovovalo slabým vládnoucím, kteří si pro svou obranu vytvořili právo pozitivní.   Dopad těchto teorií v praxi byl značný, mnoho lidí se s nimi ztotožnilo a v důsledku to znamenalo zhroucení starých mravních zásad a nedodržování pozitivního práva.

Jiný názor měl například slavný Sokrátes. Přirozené právo je dle něho vloženo do srdcí lidí a jsou výtvorem lidské přirozenosti. Uznává i právo pozitivní, pramení přece také z lidí a má tedy také nádech přirozenosti.  Dodržovat je třeba tedy všechny.

Nejzajímavější teorií o právu asi přinesli cynikové. Přirozené právo neuznávali a pozitivní odmítali. Takže v praxi to se stoupenci této teorie vypadalo tak, že se chovali „jak chtěli.“

Mnoho století po těchto filosofech přišla s dalším názorem na teorii a praxi tzv. škola právní exegeze ve Francii 19.století. Pro ně bylo v duchu nadšení z revolučních zákoníků, kodexů, jediným uznávaným právem to právo pozitivní, které je prý i zároveň jediným přirozeným. Mnoho dalších následnovníků měli například i v Rakousku. Někteří Němci zase uznávali pouze historické právo jako produkt národní přirozenosti a jeho ducha .

Zásadní osobností právní teorie byl Hans Kelsen a jeho  ryzí nauka právní, vyjádřená např. v díle „Teorie práva.“  Jde o teorii stojící na straně práva pozitivního, které má být kvalifikovaným způsobem přijmuto a musí být v praxi poté efektivní. Jiné než pozitivní právo potom nelze ze právo považovat. Právní řád je pro něj řádem donucovacím. Nechce do práva přimíchávat další obory, jako psychologie či etiky, ale chce čisté dodržování a výklad pozitivního práva.

Tyto práce se setkaly s velkým ohlasem. Tyto teorie dál rozvíjel npříklad František Weyr z brněnské právnické fakulty. V právnických kruzích i on dosáhl světového věhlasu a brněnská právnická fakluta se zařadila mezi elitní právnické vzdělávací instituce.

U všech těchto myšlenkových proudů platí to, že většinou jejich propagátoři a názoroví vůdcové nebyli bezvýznamní filosofové bez vlivu, ale osoby ovlivňující normotvorbu či názory lidí (a náledně jejich chování v praxi). Vždyť například František Weyr ovlivnil spousty svých studentů, budoucích právníků, svou právní teorií a tito s právem pracující lidé pak tyto teorie uplatňovali v praxi.

Dnešní doba reflektuje především pozitivistické teorie.  Platí, že co je psáno, to je dáno. Přirozené právo nalezneme například v ústavě, kde je odraženo v několika usatnoveních, například práva na odpor proti nedemokratickému zřízení, pokud by se nešlo svých práv demokratickou formou dovolat.

Co je havarijní pojištění?

Havarijní pojištění slouží k ochraně vozidla před škodami způsobenými živly nebo vzniklými v důsledku havárie, krádeže či vandalismu. Ačkoliv nejde o povinné pojištění, je rozumné havarijní pojištění uzavřít. Opravy aut jsou drahé a i v případě nezaviněné škody mohou znamenat nepříjemný zásah do rodinného rozpočtu. Havarijní pojištění je určeno všem vozidlům s platným technickým průkazem a českou registrační značkou (dříve SPZ), s výjimkou historických vozidel.

Vše o veřejném stravování v cateringových sítích

Sociální faktory

Ve společném stravování se projevuje rostoucí centralizace výroby. Centralizace jde

však dále a stále více pokrmů se vyrábí ve velkých kuchyních nebo průmyslově (např.

v závodech na výrobu hotových pokrmů), odkud se rozváží po jednotlivých jídelnách.

Centralizace výroby umožňuje také větší specializaci. Pokrmy se např. připravují v několika specializovaných závodech, rozvážejí se do jednotlivých jídelen, kde se skladují v chladírenských nebo mrazírenských podmínkách a před podáváním se jen rozdělí do nádob nebo nejvýše ohřejí, např. v mikrovlnných nebo konvenčních zařízeních.

Průmyslově se nejčastěji vyrábějí hotové pokrmy (vyžadují nejvýše záhřev) a pohotové pokrmy (vyžadují kromě záhřevu i mírné úpravy – mísení, přidávání přísad.

Do jídelníčku se zařazuje stále více pokrmů odpovídajících zásadám správné výživy.

Veřejné stravování v éře komunismu mělo řadu neduhů, které se postupem času snaží soukromý sektor eliminovat. Tlak na kvalitu a spokojenost zákazníků soukromým firmám nedovolí vydávat stravu v nevyhovujícím hygienickém prostředí, stravu nízké kvality a stravní dávky, které by byly znatelně menší než jsou deklarovány. Tlak konkurence neustále nutí provozovatele zlepšovat, zkvalitňovat a rozšiřovat služby, které byly v době minulé prakticky nemyslitelné. Postupně umírající síť zastaralých výdejen a vývařoven nahrazují nové provozovny, které se svým vzezřením a kvalitou blíží restauračním provozovnám s komplexním systémem vedení, který zásadním způsobem zlepší kvalitu nabízených služeb a ekonomiku provozu.

Provozovateli veřejných stravovacích center se stávají řetězce, které používají standardizované systémy obsluhy, přípravy a výdeje pokrmů při respektování kritických bodů  HACCP.

Celkově můžeme hodnotit poskytování stravovacích služeb jako perspektivní, intenzivně se rozšiřující obor podnikání se stále se zlepšující hygienickou i výživnou kvalitou pokrmů.

Výhody dnešních veřejných stravovacích center jsou:

  • hledání racionálních a úsporných programů
  • optimalizace nákladů
  • restrukturalizace starých provozů
  • dodržování všech zákonů včetně hygienických předpisů, směrnic na ochranu spotřebitele, BOZP apod.
  • přístup k nejmodernější technologii
  • trvalé školení zaměstnanců
  • vyhovění stravovacím zvyklostem cizinců
  • přísun investic do stravovacích provozů
  • vlastní kontrolní mechanizmus monitorující kvalitu poskytovaných služeb
  • vlastní SW umožňující bezhotovostní platbu kreditní nebo debetní kartou
  • významné rabaty díky centrálnímu nákupu zboží
  • denní nabídka respektuje profesní skladbu zaměstnanců s jejich vysokými požadavky
  • jídla jsou vyráběna z kvalitních surovin

Do budoucna lze očekávat kopírování nastoleného trendu respektujícího nároky na zlepšování kvality a přání a potřeby zákazníka.

Legislativní faktory

[1]Od 1. ledna 2006 nabyly účinnosti nařízení ES č. 852/2004 o hygieně potravin, 882/2004 o úřední kontrole a 2073/2005 o mikrobiologických kritériích  pro potraviny. Jsou to stěžejní nařízení pro státní zdravotní dozor v zařízeních poskytující stravovací služby, které jsou v nařízeních ES zahrnuty pod pojem „maloobchod“. Přímo použitelné předpisy Evropských společenství jsou podle čl. 249 Smlouvy o založení ES závazné ve všech svých částech a bezprostředně použitelné v každém členském státě. Tyto evropská nařízení zásadně mění přístup k státnímu zdravotnímu dozoru.

Právními předpisy by měly být stanoveny minimální hygienické požadavky. Dodržovaní těchto požadavků by mělo být u provozovatelů kontrolováno úředními kontrolami a provozovatelé by měli zavádět postupy založené na systému HACCP. Je nezbytné si uvědomit, že v některých provozech nelze identifikovat kritické kontrolní body a v těchto případech může správná výrobní a hygienická praxe nahradit monitorování kritických kontrolních bodů.

Podle článku 17 nařízení 852/2004 Komise ES bude postupně vydávat prováděcí předpisy, které budou mít aplikační přednost před národní úpravou. Do doby, než Komise vydá prováděcí předpisy v rozsahu článku 4 odst. 3 písm a) až e) nařízení 852/2004, si mohou členské státy ponechat vnitrostátní ustanovení. Komise ES již vydala nařízení 2073/2005 o mikrobiologických kritériích pro potraviny a nařízení č. 37/2005 o sledování teplot v přepravních prostředcích, úložných a skladovacích prostorech pro hluboce zmrazené potraviny určené k lidské spotřebě. Vyhláška č. 137/2004 Sb., o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách a osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných, obsahuje duplicitní ustanovení, která řeší požadavky na stavbu, uspořádání a vybavení provozoven stravovacích služeb a dále mikrobiologické požadavky na pokrmy, zásady vymezení systému HACCP a další, proto se v současnosti připravuje návrh novely vyhlášky č. 137/2004 Sb. Při přípravě návrhu se vychází také z dokumentu Kodex hygienických pravidel pro předvařené a vařené potraviny ve veřejném stravování CAC/RCP 39-1993.

Sdružení pro cenu České republiky za jakost ve spolupráci se Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR připravuje příručku Správná výrobní a hygienický praxe ve společném stravování na základě projektu, který je z části financován ze zdrojů Evropské unie. Podle harmonogramu má být příručka distribuována zájemcům od 1. července 2006.

Co se změnilo v souvislosti s novými právním i předpisy Evropských společenství:

  • Je více zdůrazněna primární odpovědnost provozovatelů za výrobu a uvádění do oběhu bezpečných potravin a pokrmů
  • Je uloženo použití postupů na principech HACCP, umožňuje se  dobrovolné uplatnění správné výrobní a hygienické praxe jako nástroje k zajištění bezpečnosti pokrmů ve všech provozovnách.

Proti národní úpravě jsou některé požadavky předpisů ES  formulovány v obecnější rovině,což umožňuje provozovatelům uplatnit své interní postupy a řešení. Za účelem předcházení, minimalizace nebo vyloučení kontaminace potravin během jejich skladování a přípravy, musí být kontrolován každý aspekt provozu.

Cíl : Bezpečné pokrmy pro populaci v ČR

Pod pojmem společné stravování, podle nové legislativy poskytování stravovacích služeb, rozumíme stravování většího počtu osob mimo rodinu. Společné stravování má velký společenský význam, který stále stoupá, zvláště v průmyslově vyspělých zemích, včetně České republiky, kde většina obyvatel konzumuje alespoň jedno jídlo denně mimo domov. Vzhledem k velkému společenskému a především epidemiologickému významu (původ alimentárních nákaz a otrav bývá nejčastěji při společném stravování) je oblast společného stravování důkladně legislativně ošetřena. Dnem 26. března 2001 vstoupila v platnost vyhláška č. 107/2001 Sb. ze dne 9.3.2001 o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných, která je prováděcím předpisem k § 20, § 23, a § 24 zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Její text a přílohy upřesňují a rozvádějí ustanovení tohoto zákona pro všechny subjekty, které poskytují stravovací služby. Cílem vyhlášky je zajistit z hlediska hygienického maximální bezpečnost podávaných pokrmů, a proto stanoví, že charakter a rozsah poskytovaných stravovacích služeb musí odpovídat prostorové kapacitě a vybavení provozovny a nesmí porušovat zásady správné výrobní praxe. Správná výrobní praxe zahrnuje všechna hygienická, technologická a technická opatření a standardy, které jsou nezbytné k zajištění zdravotní nezávadnosti a výživné hodnoty pokrmů se zřetelem na jejich druh, vlastnosti a určení. Dodržování vyhlášky kontroluje hygienická služba.

Novou vyhláškou se také podstatně změnila dosud používaná terminologie pro společné stravování. Termín společné stravování byl nahrazen termínem poskytování stravovacích služeb.

Stravovací služba je definována jako výroba, příprava nebo rozvoz pokrmů za účelem

jejich podávání v rámci provozované hostinské živnosti, ve školní jídelně, menze, při stravování vojáků, fyzických osob ve vazbě a výkonu trestu, v rámci zdravotních a sociálních služeb včetně lázeňské péče, při zotavovacích akcích a podobných akcích pro děti, při stravování zaměstnanců, podávání občerstvení jako součásti ubytovacích služeb, služeb cestovního ruchu a při hromadných akcích. Místo dřívějšího pojmu zařízení společného stravování přináší vyhláška pojem provozovna stravovacích služeb.

Ekonomické faktory

Díky centrálnímu nákupu velkoobchodů a jejich vyjednávací pozici je vyšší tlak na cenu než u dalších segmentů trhu. I přes zajímavé odběry těchto subjektů je nutné počítat s nižší marží a neustálým tlakem na cenovou politiku.

Díky rostoucí kvalitě stravování ve veřejném stravování lze očekávat rostoucí počet strávníků, které láká rozsah a kvalita služeb blížící se restauracím avšak za nižší cenu.

Politické faktory

Cateringové společnosti usilují o vstup na trhy veřejného stravování ve veřejné správě. Velice lukrativní jsou dodávky pro armádu, složky ministerstva vnitra a spravedlnosti. Tento prostor je do velké míry ovlivněn budováním osobních vazeb příslušných ministerstvech a úřednických pozic.

  1. Technologické faktory

Cateringové společnosti investují prostředky do certifikátů kvality a jakosti nemalé finanční prostředky. Lze očekávat snaha o zlepšování systému výdeje nápojů v oblasti hromadného stravování.

[1] Ing. Silvie Slavíková: Legislativa v oblasti veřejného stravování (Anotace ŠKOLNÍ  STRAVOVÁNÍ 2006) – http://www.spolvyziva.cz/dokumenty/skolnistravovani2006/anotace_prednasek.doc

Vše o veřejném stravování v bezpečnostních složkách státu

Sociální faktory

Vězeňství v ČR se potýká s řadou problémů, které jsou vyjmenovány dle závažnosti ve zprávě „Monitoring vězeňství v České republice“ vypracovanou Českým helsinským výborem, Nadací rozvoje občanské společnosti a Fordovou nadací. Na posledním místě je zmíněn nedostatek finančních prostředků, což poukazuje na fakt, že jsou horší problémy v této oblasti, které nemají primárně finanční charakter. K 31.12.2004 sedělo ve věznicích celkem 18.343 vězňů. Trh vězeňství se vyznačuje tím, že o své „klienty“ nemusí ústavy bojovat, jejich přísun je zaručen dle vývoje kriminality v ČR. Primárně nejde o kvalitu podávaných surovin ve stravovacím provoze, ale splnění potravní dávky v rámci legislativních norem.

Léčebné a rehabilitačních ústavy Ministerstva vnitra jsou příspěvkovými organizacemi. Poskytují rehabilitační pobyty, včetně lázeňské léčby pojištěncům všech zdravotních pojišťoven i samoplátců. Tuto skupinu tvoří většinou lépe situovaní klienti, kteří vyžadují kvalitní stravu a nápoje. Počet pacientů v léčebnách toho typu má rostoucí trend, což je důsledkem zvyšováním podílu střední vrstvy à bohatnutím populace[1].

Legislativní faktory

[2]Zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, § 16 – Sociální podmínky odsouzených a poskytování zdravotní péče: Odsouzeným se poskytuje pravidelná strava za podmínek a v hodnotách, které odpovídají požadavku udržení zdraví a přihlížejí k jeho zdravotnímu stavu, věku a obtížnosti vykonávané práce. V rozsahu, v jakém to umožňuje provoz věznice, se přitom přihlíží k požadavkům kulturních a náboženských tradic odsouzených.

Pod pojmem společné stravování, podle nové legislativy poskytování stravovacích služeb, rozumíme stravování většího počtu osob mimo rodinu. Společné stravování má velký společenský význam, který stále stoupá, zvláště v průmyslově vyspělých zemích, včetně České republiky, kde většina obyvatel konzumuje alespoň jedno jídlo denně mimo domov. Vzhledem k velkému společenskému a především epidemiologickému významu (původ alimentárních nákaz a otrav bývá nejčastěji při společném stravování) je oblast společného stravování důkladně legislativně ošetřena. Dnem 26. března 2001 vstoupila v platnost vyhláška č. 107/2001 Sb. ze dne 9.3.2001 o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných, která je prováděcím předpisem k § 20, § 23, a § 24 zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Její text a přílohy upřesňují a rozvádějí ustanovení tohoto zákona pro všechny subjekty, které poskytují stravovací služby. Cílem vyhlášky je zajistit z hlediska hygienického maximální bezpečnost podávaných pokrmů, a proto stanoví, že charakter a rozsah poskytovaných stravovacích služeb musí odpovídat prostorové kapacitě a vybavení provozovny a nesmí porušovat zásady správné výrobní praxe. Správná výrobní praxe zahrnuje všechna hygienická, technologická a technická opatření a standardy, které jsou nezbytné k zajištění zdravotní nezávadnosti a výživné hodnoty pokrmů se zřetelem na jejich druh, vlastnosti a určení. Dodržování vyhlášky kontroluje hygienická služba.

Novou vyhláškou se také podstatně změnila dosud používaná terminologie pro společné stravování. Termín společné stravování byl nahrazen termínem poskytování stravovacích služeb.

Stravovací služba je definována jako výroba, příprava nebo rozvoz pokrmů za účelem

jejich podávání v rámci provozované hostinské živnosti, ve školní jídelně, menze, při stravování vojáků, fyzických osob ve vazbě a výkonu trestu, v rámci zdravotních a sociálních služeb včetně lázeňské péče, při zotavovacích akcích a podobných akcích pro děti, při stravování zaměstnanců, podávání občerstvení jako součásti ubytovacích služeb, služeb cestovního ruchu a při hromadných akcích. Místo dřívějšího pojmu zařízení společného stravování přináší vyhláška pojem provozovna stravovacích služeb.

Ekonomické faktory

Vězeňství se potýká s dlouhodobým podfinancováním (tlak na hospodaření s omezenými veřejnými prostředky je ve většině oblastí sociální sféry ve veřejném sektoru). Současné vězeňství, pokud pomineme snahy nadšenců mezi řediteli a personálem VS ČR, plní své funkce jen do té míry, že odsouzené a vazebně stíhané izoluje na omezenou dobu od vnějšího světa. Za nedostatečnou se dá označit strava (norma 35,- Kč – dle jiného zdroje je 44,- Kč na vězně na den – jen pro srovnání: služební pes má denní normu asi 42,- Kč). Stravování odsouzených se zabezpečuje podle strávních norem, které vycházejí z doporučených výživných dávek pro obyvatelstvo a u dietního stravování z norem státní zdravotní správy. Stravovací norma stanoví nutriční hodnotu, skladbu, kvantitu a peněžní limit potravin na osobu a den.[3] Kromě samotných odsouzených jsou potenciálními strávníky také zaměstnanci Vězeňské služby, kterých bylo v r. 2001 10506 příslušníků a občanských zaměstnanců (údaj bez zaměstnanců příspěvkových organizací, kterých bylo 119). Z nich bylo 6717 příslušníků ve služebním poměru (z toho 5 466 příslušníků „v přímém výkonu vězeňské služby“, 490 příslušníků „ve správní službě“ a 761 příslušníků justiční stráže) a 3789 zaměstnanců v pracovním poměru (z toho 2025 zařazených k „přímé práci s vězni“).

Politické faktory

Vláda každoročně projednává zprávu o plnění systémových opatření v oblasti vězeňství a další materiály k této problematice. Postupně schválila řadu úkolů směřujících k vytvoření příznivějších podmínek pro realizaci Koncepce rozvoje vězeňství v České republice a k postupnému naplňování cílů reformy vězeňství a trestní politiky.

Do budoucna lze očekávat tlak na snížení počtu vězňů ve výkonu trestu a vyšší počet alternativních trestů.

Technologické faktory

V nejbližší době je třeba počítat s výdaji v oblasti vězeňského stravování s investicemi jdoucími zejména do rekonstrukcí stravovacích provozů a náklady na udržení provozuschopnosti velkokuchyňské technologie.

Systém stravování je nezbytné zásadním způsobem  řešit  v 15 věznicích, kdy příprava  a výdej stravy neodpovídá současným požadavkům hygienických předpisů, takže i po roce 2004 bude rekonstrukce stravovacích systémů a obnova velkokuchyňské technologie pokračovat.

[1] Statistická ročenka ČR ČSÚ 2005 http://www.czso.cz/csu/2005edicniplan.nsf/kapitola/10n1-05-_2005-2300

[2] http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?sn=y&zdroj=sb99169&cd=76&typ=r

[3] Vnitřní řád věznice Kuřim

Vše o veřejném stravování ve zdravotnictví

Sociální faktory

Jedná se o speciální formu společného stravování. Vzhledem k velmi rozdílným nárokům strávníků na diety je tato forma velmi náročná a byly navrženy různé systémy na splnění těchto komplikovaných úkolů.

Populace v ČR stárne, což se projeví v počtu osob hospitalizovaných ve zdravotnických zařízeních. Mění se životní styl, lidé se dožívají stále vyššího věku, pečují více o své zdraví. Existuje sílící skupina obyvatel ochotná připlatit si za nadstandardní péči, čemuž se budou přizpůsobovat typy prémiových zdravotnických zařízení (ve větší míře budou až po uvolnění možnosti plateb za nadstandardní péči v plné šíři), které budou tuto péči poskytovat. Tato zařízení se mohou odlišovat také vyšším standardem poskytovaných pitných režimů, než je tomu u státních zdravotnických zařízení. Z průzkumů vyplývá, že pětina lidí by za stravu v nemocnici nechtěla zaplatit žádnou částku. Nejčastěji jsou to příslušníci střední a starší generace, lidé s nižším vzděláním i příjmy, obyvatelé jižních Čech a severní Moravy.

Částky od 10 do 30 korun by bylo ochotno denně za stravu utratit 11 procent lidí, sumy mezi 31 až 50 korunami čtvrtina dotázaných. O něco více, tedy 51 až 70 korun, by na nemocniční stravování vynaložil každý desátý, částky v rozmezí 71 až 100 korun pětina lidí. V případě, že si pacienti začnou připlácet za pobyt lze s jistotou očekávat a to okamžitě výrazně vyšší tlak na kvalitu podávaných jídel a nápojů.

  1. Legislativní faktory

Legislativa zajišťující bezplatnou zdravotní péči do značné míry omezuje rozhodování spotřebitelů o struktuře pitného režimu během pobytu v nemocnici.

Velmi důležitou otázkou je privatizace zdravotnických zařízení. Lze očekávat, že bude docházet ke koncentraci a fúzování privátních zdravotnických zařízení do větších celků a bude se měnit způsob jejich nákupu – od decentralizovaného k centralizovanému. Poroste tlak na úspory nákladů a od nákupu zboží se bude přecházet k nákupu hotových řešení.

Ekonomické faktory

Současný princip financování je nastaven tak, že v něm nikdy nemůže být dostatek peněz. Dokud nebude úhrada za výkony ve větší míře převedena na pacienta, nelze očekávat výraznější posun ve zlepšení finančních toků ve zdravotnických zařízeních. Porostou mzdové náklady, porostou náklady na energie což povede ke zvýšení tlaku na hospodaření zdravotnických zařízení. To se může projevit snižováním standardu poskytované péče což se může projevit i ve snížení kvality pitných režimů v nemocnicích buď vyšším tlakem na cenu dodávaných nápojů, nebo jejich nahrazení substituty. Řada zdravotnických zařízení snižuje počet lůžek a celkově se zkracuje doba hospitalizace pacientů což vede ke snižování nákladů na jejich stravování a na zajištění pitných režimů. Nemocnice budou vytvářet nákupní sdružení za účelem optimalizace nákladů. Nemocnice budou z ekonomických důvodů stále častěji outsourcovat (zatím je však pro ně výrazně dražší) stravování. Některé nemocnice, jako např. nemocnice Jablonec n.Nisou od outsourcingu upouštějí. Ale i přesto se nemocniční a závodní stravování se stává doménou několika cateringových firem (Sodexho, Eurest, Aramark).

Politické faktory

Sociálně demokratický přístup k zajištění bezplatné zdravotní péče do budoucna nezaručuje výraznější posun v oblasti zlepšení situace ve zdravotnictví. Ve zdravotnictví působí jedna z nejsilnějších lobbistických skupin v ČR – farmaceutické koncerny a farmaceutické velkoobchody. V oblasti rozhodování a výběrových řízení se dá očekávat vyšší tlak na transparentnost, snaha o uzavírání spíše krátkodobých než dlouhodobých kontraktů. Jelikož je zajištění zdravotní péče jedním ze základních pilířů fungujícího státu nemůže si žádná politická garnitura dovolit nechat systém zkolabovat.

Technologické faktory

Zdravotnictví do budoucna bude vyžadovat stále modernější, energeticky nenáročné a ekonomicky přijatelné technologie. Problémem bude i nadále jejich financování (pokud dokážeme technologii zadat např. do rekonstrukce kuchyně tj investice je to průchodné) . Při nabídce technologií je nutné argumentovat celkovými úsporami, které nabízené řešení poskytne.

Spotřebu nápojů ve zdravotnických zařízeních ovlivní stále rostoucí trend v zavádění moderních – méně invazních operačních metod, které zkracují pobyt pacientů v nemocnicích.

Existuje velmi silný tlak  ze strany lékařů na návrat čisté vody do rekonvalescence.

Výdej stravy se děje nejčastěji tabletovým systémem s rozvozem na jednotlivá oddělení.

Jaký je legislativní rámec veřejného stravování?

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, vyhláška č. 137/2004 Sb., o hygienických požadavcích na stravovací služby …  a nařízení EP a Rady č. 852/2004.

Legislativu v oblasti školního stravování upravuje Vyhláška 107/2005 o školním stravování. Tím se podle této vyhlášky rozumí stravování dětí, žáků a pracovníků předškolních zařízení, škol a školských zařízení. Školní stravování zabezpečují školní jídelny a jiná stravovací zařízení na základě smlouvy uzavřené mezi zařízením, obcí a školským úřadem. Podrobnosti provozu určí vedoucí zařízení a projedná je se zřizovatelem, zástupci rodičů a zástupci škol. (Toto ustanovení se běžně nedodržuje). Tato vyhláška také definuje základní pravidla pro druh jídel, která má daná věková skupina během dne obdržet a také průměrně kolik gramů základních potravin mohou tyto dávky obsahovat. Školní stravování se řídí výživovými a finančními normami stanovenými vyhláškou. Zákonní zástupci dětí a žáků se mohou dohodnout na zkvalitnění školního stravování. Finanční příspěvek pak hradí ze svých prostředků.

Od 1. ledna 2006 nabyly účinnosti nařízení ES č. 852/2004 o hygieně potravin, 882/2004 o úřední kontrole a 2073/2005 o mikrobiologických kritériích  pro potraviny. Jsou to stěžejní nařízení pro státní zdravotní dozor v zařízeních poskytující stravovací služby, které jsou v nařízeních ES zahrnuty pod pojem „maloobchod“. Přímo použitelné předpisy Evropských společenství jsou podle čl. 249 Smlouvy o založení ES závazné ve všech svých částech a bezprostředně použitelné v každém členském státě. Tyto evropská nařízení zásadně mění přístup k státnímu zdravotnímu dozoru.

Právními předpisy by měly být stanoveny minimální hygienické požadavky. Dodržovaní těchto požadavků by mělo být u provozovatelů kontrolováno úředními kontrolami a provozovatelé by měli zavádět postupy založené na systému HACCP. Je nezbytné si uvědomit, že v některých provozech nelze identifikovat kritické kontrolní body a v těchto případech může správná výrobní a hygienická praxe nahradit monitorování kritických kontrolních bodů.

Podle článku 17 nařízení 852/2004 Komise ES bude postupně vydávat prováděcí předpisy, které budou mít aplikační přednost před národní úpravou. Do doby, než Komise vydá prováděcí předpisy v rozsahu článku 4 odst. 3 písm a) až e) nařízení 852/2004, si mohou členské státy ponechat vnitrostátní ustanovení. Komise ES již vydala nařízení 2073/2005 o mikrobiologických kritériích pro potraviny a nařízení č. 37/2005 o sledování teplot v přepravních prostředcích, úložných a skladovacích prostorech pro hluboce zmrazené potraviny určené k lidské spotřebě. Vyhláška č. 137/2004 Sb., o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách a osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných, obsahuje duplicitní ustanovení, která řeší požadavky na stavbu, uspořádání a vybavení provozoven stravovacích služeb a dále mikrobiologické požadavky na pokrmy, zásady vymezení systému HACCP a další, proto se v současnosti připravuje návrh novely vyhlášky č. 137/2004 Sb. Při přípravě návrhu se vychází také z dokumentu Kodex hygienických pravidel pro předvařené a vařené potraviny ve veřejném stravování CAC/RCP 39-1993.

Sdružení pro cenu České republiky za jakost ve spolupráci se Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR připravuje příručku Správná výrobní a hygienická praxe ve společném stravování na základě projektu, který je z části financován ze zdrojů Evropské unie. Podle harmonogramu má být příručka distribuována zájemcům od 1. července 2006.

Co se změnilo v souvislosti s novými právním i předpisy Evropských společenství:

  • Je více zdůrazněna primární odpovědnost provozovatelů za výrobu a uvádění do oběhu bezpečných potravin a pokrmů
  • Je uloženo použití postupů na principech HACCP, umožňuje se  dobrovolné uplatnění správné výrobní a hygienické praxe jako nástroje k zajištění bezpečnosti pokrmů ve všech provozovnách.

Proti národní úpravě jsou některé požadavky předpisů ES  formulovány v obecnější rovině,což umožňuje provozovatelům uplatnit své interní postupy a řešení. Za účelem předcházení, minimalizace nebo vyloučení kontaminace potravin během jejich skladování a přípravy, musí být kontrolován každý aspekt provozu.

Cíl : Bezpečné pokrmy pro populaci v ČR