Jak vypadají daně v Evropské unii?

O tom, jak vysoké daně budete platit, rozhoduje vaše vláda, nikoli Evropská unie. Evropská unie zajišťuje, aby vnitrostátní daňová pravidla byla v souladu s hlavními cíli unie v oblasti vytváření pracovních míst a aby nedávala nespravedlivou výhodu podnikům z jedné země vůči jeho konkurentům z ostatních zemí. Cílem daňové politiky EU je uplatňovat zásady jednotného trhu a volného pohybu kapitálu.

Vlády vybírají daně na pokrytí svých výdajů. Každý členský stát má jiné priority svých výdajů a EU těmto prioritám nebrání, pokud členské státy nepřekračují přiměřené limity výdajů. Pokud by výdaje přesáhly určitou hranici a vedly k příliš velkému zadlužení, mohlo by to ohrozit hospodářský růst ostatních zemí EU. Avšak pokud členské státy dodržují ve své hospodářské politice zásadu obezřetnosti, mají značnou volnost v rozhodování o svých výdajích a tedy i o výši daní na jejich pokrytí.

Jsou to tedy naše vlády, kdo určuje výši daní ze zisků společností a příjmů fyzických osob, úspor a kapitálových zisků. EU tato rozhodnutí pouze sleduje a posuzuje, zda jsou spravedlivá vůči EU jako celku. Pozornost je věnována zejména zdanění společností z důvodu rizika, že by daně mohly být překážkou plynulému pohybu zboží, služeb a kapitálu na jednotném trhu EU. Členské státy jsou vázány kodexem chování, který jim má zabraňovat v poskytování daňových úlev, které by měly nekalý vliv například na investiční rozhodnutí.

Daň z přidané hodnoty

Sazby daně z přidané hodnoty (DPH) jsou částečnou výjimkou a vyžadují určité zapojení ze strany EU, protože zásadně ovlivňují řádné fungování jednotného trhu a spravedlivou hospodářskou soutěž v EU. EU proto stanovila horní a dolní hranice sazeb DPH.

Toto opatření přesto ponechává značný prostor pro rozdíly v DPH mezi jednotlivými členskými státy. Za určitých okolností nemusí být dokonce ani dodržena dolní hranice. Výjimky mohou být povoleny v případě, že o to některá země požádá, na zboží a služby, které nejsou předmětem hospodářské soutěže se zbožím a službami z jiné členské země EU nebo na předměty denní potřeby, jako jsou potraviny a léky.

Kromě toho pravidla a sazby pro DPH respektují zásadu EU, že rozhodnutí o daňových záležitostech lze přijímat pouze v případě, že se na tom všechny země jednomyslně shodnou. Toto pravidlo zabezpečuje nezávislost jednotlivých zemí.

Spotřební daň

Změny a rozdíly ve výši spotřební daně na benzín, nápoje nebo cigarety mohou snadno vést k narušení hospodářské soutěže v EU. Z tohoto důvodu podléhá i tato daň určitým společným pravidlům. Tato pravidla však stále ponechávají velký prostor pro zohlednění kulturních odlišností. To je jedním z důvodů velkých cenových rozdílů u piva a vína mezi jednotlivými členskými státy. Dalším důvodem jsou ekonomické rozdíly. Stát se zdravými veřejnými financemi nemůže být nucen vybírat daně jen kvůli zdanění jako takovému. Například v Lucembursku je nízká spotřební daň, a výhodné ceny tak využívají motoristé a nakupující ze sousedních zemí nebo ti, kdo pouze projíždějí.

Zdaňování fyzických osob

Na druhé straně pravidla a sazby pro zdanění fyzických osob jsou záležitostí jednotlivých vlád za předpokladu, že nejsou dotčena přeshraniční práva jednotlivce. Evropská komise se tak stará o to, aby problémy s převodem a zdaněním důchodů a nároků na důchod neodrazovaly občany Unie od práce v jiných členských státech.

EU rovněž zajišťuje, aby nedocházelo k přeshraničním daňovým únikům. I když občané EU mohou umístit své úspory tam, kde se domnívají, že budou mít nejlepší výnosy, nemohou této možnosti využívat k tomu, aby se vyhnuli placení daní. Pokud však obyvatel daného členského státu příjem z úroků z ciziny nepřizná, přicházejí státy o příjmy, které jim přísluší.

Členské státy EU a některé jiné evropské vlády se dohodly na výměně informací o úsporách nerezidentů. Výjimkami jsou Rakousko, Belgie a Lucembursko a některé jiné evropské země, které prozatím místo toho vybírají srážkovou daň. Poté převedou velkou část peněžních prostředků do domovské země spořitele. Jelikož se jedná o hromadnou platbu, je anonymita spořitele zachována, a přitom je daň zaplacena oprávněnému příjemci.

Další plány na zdanění v Evropské unii

EU plánuje příjmy a výdaje standardně v pětiletkách nazývaných finanční perspektiva (finanční rámec). Perspektiva předurčuje, kdo bude čistým plátcem v EU a kdo čistým příjemcem. Ani perspektiva, ani konkrétní roční rozpočet neurčují přesně, kdo bude kolik z EU dostávat, ale nastavením pravidel pro přidělování peněz to do značné míry předurčují. Skutečnost, že takřka polovina rozpočtu jde na zemědělské dotace, zvýhodňuje Francii a další státy se silným zemědělským sektorem. Skutečnost, že 40 procent je rozděleno skrze strukturální fondy, kde kritéria favorizují chudší regiony, zvýhodňuje Španělsko, Řecko a Portugalsko.
Podle posledních dostupných údajů Evropské komise byly čistými příjemci v loňském roce Španělsko, Řecko, Portugalsko a Irsko, přičemž Irsko ale patří mezi nejbohatší země EU. Všechny tyto země získávají nad rámec toho, co do EU platí, na hlavu přes 200 euro.[1]

EU má peníze jednak z cel z dovozu zboží ze zámoří a jednak z příspěvků placených členskými státy. Ty nesmějí v současnosti překročit hranici 1,24 hrubého národního důchodu. Komise navrhuje v navržené finanční perspektivě průměrný odvod ve výši 1,14 % HDP. Bohatší státy v zásadě chtějí tyto příspěvky snížit, chudší státy jsou pro vyšší příspěvky. Státy se tak chovají analogicky jako voliči v národním státě, kde lidé s nižšími příjmy hlasují pro vyšší daně, protože vědí, že budou mít z rozdělovaných dávek větší prospěch, než jaká bude jejich újma z vyšších daní, a naopak.

O tom, jak vysoké daně budete platit, rozhoduje vaše vláda, nikoli Evropská unie. Evropská unie zajišťuje, aby vnitrostátní daňová pravidla byla v souladu s hlavními cíli unie v oblasti vytváření pracovních míst a aby nedávala nespravedlivou výhodu podnikům z jedné země vůči jeho konkurentům z ostatních zemí. Cílem daňové politiky EU je uplatňovat zásady jednotného trhu a volného pohybu kapitálu.

[1] EUportál – politicky nekorektní průvodc. Finanční rámec EU. [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: < http://www.euportal.cz/Articles/313-financni-ramec-eu-hra-s-nulovym-souctem.aspx>

Jak vypadá daňový systém v ČR z pohledu přímých a nepřímých daní?

Daňový systém České republiky je ve svých hlavních znacích podobný systémům vyspělých a obzvláště evropských zemí. Daňové příjmy pocházejí zhruba ve stejné míře z nepřímých a přímých daní.

Přímé daně

Daň z příjmu fyzických osob má progresivní sazby, které jsou stanoveny ve čtyřech daňových pásmech v rozsahu 12 – 32 %. Daní jsou zatíženy příjmy zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných. Daň zaměstnanců je strhávána zaměstnavatelem, osoby samostatně výdělečně činné platí zálohy a každoročně podávají daňové přiznání s  vyúčtováním daně z příjmu. Každý plátce daně si může od daně odečíst řadu slev na dani, jako například základní slevu či slevu na manželku. Dividendy a úrokové příjmy jsou zdaněny 15 % srážkovou daní.

Od roku 2005 bylo zavedeno společné zdanění manželů s dětmi a byly zavedeny slevy na dani podporující zejména nízko-příjmové domácnosti s dětmi.

Daň z příjmu právnických osob je stanovena ve výši 24 %. Od roku 2003 do roku 2006 došlo ke snížení daňové sazby o 7 procentních bodů. Investiční fondy a investiční společnosti podléhají nižší sazbě daně. Právnické osoby platí zálohy daně a následující rok podávají daňové přiznání s vyúčtováním daně z příjmů. Každý plátce daně si může vybrat mezi rovnoměrným a zrychleným odpisováním, přičemž doba odpisování se pohybuje mezi třemi a padesáti lety v závislosti na typu majetku. V případě rozsáhlých nových investic lze získat až desetileté daňové prázdniny.

V roce 2005 došlo také ke zkrácení dob odpisování u movitého majetku. Byla zrušena zvláštní odečitatelná položka umožňující odečíst 10 % hodnoty investice a byla zavedena nová odečitatelná položka ve výši 100 % výdajů vynaložených na vědu a výzkum.

Daní z nemovitosti jsou zatíženy pozemky a budovy. V případě pozemků je základem daně buď výměra pozemku nebo cena pozemku. Sazba daně závisí na kvalitě pozemku, jeho umístění a na způsobu jeho využití. V případě staveb je základem daně zastavěná plocha, sazba závisí na užití stavby. Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok.

Silniční daní jsou zatížena pouze vozidla, která jsou používána nebo určena k podnikání. Vozidla používaná výlučně pro osobní potřeby jsou od daně osvobozeny. Sazby daně jsou stanoveny jako pevně dané roční částky. V případě osobních vozidel závisí výše daně na zdvihovém objemu motoru vozidla, zatímco v případě nákladních vozidel na počtu náprav a celkové hmotnosti. Zákon stanoví také zvláštní poplatek za užívání dálnic, který jsou povinna platit všechna vozidla užívající dálnice bez ohledu na jejich účel (tj. jak vozidla užívaná jak pro účely podnikání, tak i vozidla užívaná pro osobní potřeby).

Sazby dědické a darovací daně se pohybují od 0,5 do 40 % a jejich výše je stanovena v závislosti na vztahu mezi zůstavitelem/dárcem a nabyvatelem (dědicem nebo obdarovaným). Dědictví mezi dětmi a rodiči dani nepodléhají.

Zákony stanoví také řadu správních a místních poplatků.

Nepřímé daně

Daň z přidané hodnoty je harmonizována s příslušnými předpisy Evropské unie. Podléhá jí naprostá většina zdanitelného plnění v České republice i zboží z dovozu. Základní sazba daně je stanovena ve výši 19 % a snížená sazba je stanovena ve výši 5 %. Většina zboží a služeb podléhá základní sazbě daně. Do snížené sazby jsou zařazeny např. potraviny, léky, tiskoviny, hromadná pravidelná osobní doprava, pohřební služby, vodné a stočné, kulturní činnosti, ubytovací služby, stavební práce pro účely bydlení a pro sociální výstavbu a dodávky tepla.

Povinnost registrace je stanovena osobám, jejich roční obrat přesáhl 1 miliony Kč. Daň je placena měsíčně nebo čtvrtletně v závislosti na výši obratu plátce daně.

Finanční služby jsou od daně osvobozeny. Vyvážené zboží je od daně z přidané hodnoty osvobozeno s tím, že vývozce má nárok na uplatnění daně na vstupu.

Od roku 2005 není daň z dováženého zboží vybírána prostřednictvím celní správy do 10 dní po dovozu, ale je až součástí daňových přiznání, která se podávají 25. den po skončení zdaňovacího období. Tím se pro podnikatele významně snížila finanční náročnost importu do ČR.

Rovněž spotřební daně jsou harmonizovány s příslušnými směrnicemi. Spotřebním daním podléhají minerální oleje, líh, pivo, víno a tabákové výrobky. Daně jsou stanoveny pevnými sazbami (s výjimkou cigaret, kde jsou tvořeny kombinací pevné sazby a procentuální částky z konečné maloobchodní ceny). Zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc. Daň se stává splatnou, když je zboží uvedeno do volného daňového oběhu, tj. když opustí registrovaný daňový sklad. Daň je splatná do 40. dne po skončení příslušného zdaňovacího období, pokud není stanoveno jinak. Spotřební daň z tabákových výrobků je placena prostřednictvím tabákových nálepek. Daň je splatná do 60 dnů po nákupu tabákových nálepek.

Cla jsou regulována celním kodexem EU, sazby jsou stanoveny společným celním sazebníkem.

Sazba daně z převodu nemovitostí je stanovena ve výši 3 %. Daňovým základem je buď cena nemovitosti zjištěná na základě posudku nebo skutečná prodejní cena a to ta vyšší z těchto dvou cen. Daň platí převodce (prodávající).

Ostatní nepřímé daně zahrnují například poplatky za znečištění vzduchu či vody a poplatky za odpad.[1]

[1] Česká daňová správa: Daňový systém České republiky [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: <http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/SID-3EA9846C-4C31F678/cds/xsl/284.html?year=0>

Co je Evropská unie?

Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských států s téměř 500 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace). EU vznikla z Evropského společenství v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, která navazovala na evropský integrační proces od padesátých let.

Mezi základní principy EU patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropská společenství. EU má však pouze ty pravomoci, které jí byly svěřeny jednotlivými členskými státy, nelze tedy hovořit o EU jako o federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis (= svého druhu, mající svérázný charakter).

Cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále společné politiky Evropské unie například v oblastech hospodářské soutěže, měnové unie, společné obchodní politiky a zemědělství.

Právní základ Evropských společenství představují především primární prameny, které mají povahu mezinárodních smluv, z nichž nejvýznamnější jsou zřizovací smlouvy, a sekundární prameny, jež se blíží právu vnitrostátnímu. Mezi ně náleží přímo účinná nařízení a směrnice.[1]

[1] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Evropská unie [online]. c2009 [citováno 29. 11. 2009]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Evropsk%C3%A1_unie&oldid=4644737>

Co je to daň?

Díky výběru daní je stát schopen financovat širokou paletu mandatorních (zákonem povinných) a jiných výdajů. Mezi základní výdaje patří financování armády, udržování veřejného pořádku, rozvíjení infrastruktury, vyplácí různých forem důchodů, poskytuje zdravotní péči atd. Současně také daňový systém přerozděluje bohatství ve společnosti. V dobách nedávno minulých bohatí a mocní vybírali daně od chudých poddaných. Moderní svět postupuje obráceně, systémem progresivního zdanění je většina daní vybírána od podnikajících a bohatších, pomáhá se sociálně slabým a potřebným.

Daň je povinná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech, např. darování nebo dědění.

Daně jsou dnes obvykle placeny v penězích, dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby.

Daň je platbou:

  • nedobrovolnou, povinnou, vynutitelnou – placení daní je nařízeno zákonem,
  • nenávratnou – zaplacenou daň nelze požadovat zpět,
  • neekvivalentní – neexistuje nárok na adekvátní plnění za daň,
  • neúčelovou – plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity,
  • ve prospěch veřejného rozpočtu,
  • obvykle opakovanou.

Daně jsou nejčastěji určeny jako nějaký podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může (podle typu daně) být cena zboží, příjmy (mzda, zisk), velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevnou částkou, nebo vypočítána jiným způsobem (příkladem je daň z lihu, tedy spotřební daň na alkohol, jejíž výše je v Česku odvozena od množství čistého lihu, nikoli z ceny).

Daňový systém může být buď lineární (též konstantní; procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu), nebo progresivní (čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba), nebo regresivní (s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá).

Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanovování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, čímž je možné snížit sazbu daně. [1]

[1] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Daň [online]. c2009 [citováno 25. 11. 2009]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Da%C5%88&oldid=4624237>

Jak vypadá regionální politika v České republice?

Transformační procesy spojené s přechodem k tržní ekonomice se zákonitě projevují disproporcemi v ekonomickém rozvoji, které mají výraznou regionální dimenzi. Rozsah těchto disproporcí je ovlivňován především konkrétními transformačními kroky, ekonomickou strukturou, polohou území, přírodními podmínkami a v neposlední řadě má významnou úlohu iniciativa územních orgánů. Kombinovaným působením uvedených faktorů se v ČR vyprofilovalo několik problémových regionů, které se vyznačují obdobnými nedostatky, jak je známe ze Západní Evropy.

Společným jmenovatelem většiny problémových regionů je výrazně nadprůměrná nezaměstnanost. Příčiny vyplývají z úpadku dominantních odvětví (uhlí, strojírenské obory atd.), kdy nové podnikatelské aktivity úbytek pracovních míst nemohou tak rychle nahradit.

Jedním z prvořadých úkolů do budoucna je v souvislosti s předpokládaným vstupem České republiky do Evropské unie vyprofilovat systém regionální politiky u nás tak, aby byl plně kompatibilní s regionální politikou Unie.

Jak vypadá regionální politika Evropské unie?

Od r. 1988 je regionální politika Evropské unie (do r. 1993 se užívalo pojmenování Evropské společenství) integrována s částí sociální a agrární politiky do tzv. strukturální politiky. Smyslem tohoto opatření je lepší koordinace úsilí při dosažení jednoho ze základních cílů integrace, kterým je ekonomická a sociální koheze (soudružnost) členských zemí.

V současné době je vytyčeno celkem 6 cílů strukturální politiky:

  1. Rozvoj a strukturální přeměna zaostávajících regionů
  2. Za zaostávající regiony jsou považovány ty, v nichž je HDP nižší než 75% průměru Evropské unie (EU) po dobu tří po sobě jdoucích let.
  3. Konverze regionů vážně postižených hospodářským úpadkem

– míra nezaměstnanosti převyšuje průměr EU

– zaměstnanost v průmyslu převyšuje průměr EU a zároveň zaznamenává velký pokles.

  1. Boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti (delší než 12 měsíců) a pracovní integrace mladých lidí (do 25 let)

Jde o sociální cíl strukturální politiky realizovaný na celém území EU.

  1. Adaptace pracovní síly na průmyslové změny a změny ve výrobě
  2. Strukturální přeměna zemědělství
  3. Rozvoj a strukturální adaptace agrárních regionů

Programy, které jsou v EU řešeny, jsou zhruba z jedné poloviny financovány z Evropského fondu regionálního rozvoje a druhou polovinu prostředků musí zajisti členské státy, jichž se realizace konkrétních projektů dotýká. V současné době vydává EU na realizaci cílů regionální politiky zhruba 30% svých rozpočtových prostředků, což je po agrární politice (zhruba 50% prostředků) druhý nejvyšší podíl, svědčící o relevantní pozornosti, která je regionálním problémům v rámci EU věnována.

Jaké nástroje používá regionální politika?

Nástroje regionální politiky se obvykle člení do dvou základních skupin, a to na nástroje makroekonomické a mikroekonomické povahy.

Makroekonomické nástroje

– jsou omezeny ostatními národohospodářskými cíli, zejména udržením inflace na žádoucí úrovni, vyrovnaností platební bilance…

Fiskální politika

Prostřednictvím státního rozpočtu dochází vždy k meziregionálnímu přerozdělování. Mechanismus této redistribuce spočívá v systému daní a odvodů na jedné straně a ve struktuře výdajů státního rozpočtu na druhé straně.

Vysoce příjmové regiony přispívají nadprůměrně do státního rozpočtu než regiony s nízkými příjmy obyvatelstva i firem. Tato skutečnost je ještě zesilována při progresivní konstrukci daní a odvodů. Naproti tomu zejména prostřednictvím sociálních výdajů (podpora v nezaměstnanosti, rekvalifikační programy apod.) plyne více prostředků do regionů nízkopříjmových. Obdobně budou působit i výdaje na veřejný sektor.

Teoreticky existuje možnost plné regionalizace fiskální politiky, kdy princip jednotnosti u daní a odvodů je nahrazen principem regionální diferenciace a regionálně adresnými výdaji. Regionalizace fiskální politiky umožňuje diferencovaně ovlivňovat celkovou poptávku v jednotlivých regionech. Snížení daňových sazeb v regionech trpících nízkou úrovní poptávky vede k jejímu zvýšení, naopak zvýšení daní v regionech s vysokou poptávkou tuto poptávku sníží.

V praxi tržních ekonomik se však regionalizovaná daňová politika nerealizuje. Hlavním důvodem je jednak to, že by tento krok vyvolal silnou politickou opozici v oblastech s vyššími daňovými sazbami, ale především by měl za následek podvázání ekonomického vývoje v prosperujících oblastech, což by mělo v konečném důsledku negativní dopad na celkovou výši příjmové stránky státního rozpočtu. Výjimku tvoří snížená sazba daní v tzv. podporovaných oblastech, která je však přiznávána na časově omezené období.

Monetární politika

Hlavní součástí monetární politiky je ovlivňování množství peněz v ekonomice. Regionalizace monetární politiky se může provádět prostřednictvím usnadnění přístupu k úvěrům ve vybraných regionech, tedy regionalizací objemů poskytovaných úvěrů, výše úrokové míry, ale i lhůt splatnosti.

Protekcionoismus

Třetí skupinu makroekonomických nástrojů regionální politiky tvoří protekcionismus, tj. státní ovlivňování dovozů prostřednictvím dovozních limitů a cel. Dovozní limity a cla jsou výrobkově orientované, nicméně jejich regionální vliv je značný.

Tuto skutečnost je opět možné využít pro řešení regionálních problémů zavedením regionalizace protekcionismu. Znamená to uvalit dovozní limity a cla na produkty, jejichž výroba je prostorově koncentrována v upadajících regionech. Smyslem opatření je orientovat poptávku na domácí produkci.

Mikroekonomické nástroje

Hlavním posláním mikroekonomických nástrojů je ovlivňovat rozhodování ekonomických subjektů o jejich prostorové lokalizaci. Podle toho, na který ekonomický subjekt jsou nástroje zaměřeny, je lze rozdělit do dvou základních skupin:

– nástroje ovlivňující prostorový pohyb pracovních sil

– nástroje působící na prostorový pohyb kapitálu.

Jaké jsou pojetí regionální politiky?

S historickým vývojem regionální politiky úzce souvisejí její dvě základní pojetí. Regionální politika uskutečňovaná zhruba do poloviny 70. let bývá označována jako tradiční regionální politika. Od druhé poloviny 70. let se začal formovat nový koncept regionální politiky, který v současném období ve většině evropských zemí jednoznačně převládá.

V posledních letech dochází k rychlejšímu geografickému pohybu regionálních problémů, což je vyvoláno strukturálními změnami v ekonomice.

Projevuje se tendence k oslabování národních hranic z hlediska pohybu pracovních sil, zboží, služeb a kapitálu, v evropském měřítku pak nejvíce v rámci Evropské unie. Zvláštním případem propojení nadnárodní úrovně s regionální a lokální úrovní je vznik tzv. euroregionů, tj. společných přeshraničních regionů nacházejících se na území dvou či více států.

Pokud jde o hierarchickou úroveň, na které má být regionální politika formulována a realizována, neexistuje obecně platné pravidlo, které by toto jednoznačně určovalo. V podstatě existují tři základní úrovně: regionální, národní, nadnárodní. Konkrétní rozhodnutí by měla záviset na povaze cílů regionální politiky a na tom, zda jejich dosažení bude spjato s přerozdělováním prostředků či nikoliv.

Jaké jsou motivy existence regionální politiky?

Regionální politika využívá pro realizaci svých cílů různých postupů vůči jednotlivým regionům. Problémovým regionů jsou poskytovány určité výhody, zatímco jiné regiony jsou v nevýhodě nebo je na ně uvalena fyzická kontrola. Z globálního hlediska lze spatřovat důvody regionální politiky v čtyřech rovinách.

Ekonomické motivy

Základním ekonomickým motivem pro regionální politiku je plné využití všech výrobních faktorů, zejména však pracovní síly. Je známo, že většina problémových oblastí trpí vysokou nezaměstnaností. Nedostatečné využití pracovních zdrojů znamená snížení hrubého domácího produktu státu. Zatímco ve svých počátcích se regionální politika snažila řešit tento problém přesunem pracovních sil z regionů s vysokou nezaměstnaností do míst s převahou nabídky pracovních míst, v současnosti jednoznačně převládá opačná strategie: motivace pohybu práce za pracovníky.

Tradičním motivem je argument ekonomického růstu. Každý region má svou vlastní ekonomickou strukturu a v důsledku toho, že určitá odvětví budou vždy stagnovat, budou v každé zemi a v každém období existovat postižené oblasti a potencionálně méně vyvinuté regiony.

Dalším faktorem je požadavek optimálního rozmístění firem. Podnikatel ve svých kalkulacích nemusí počítat s řadou externích nákladů, které nese stát či obec. Úkolem regionální politiky je pak dosáhnout kompromisu mezi veřejnými požadavky a potřebami firem.

Ekologické motivy regionální politiky

Regionální politika se prování nejen v zájmu obyvatel méně rozvinutých regionů, ale rovněž v zájmu lidí, žijících ve stále více přelidněných aglomeracích.

Sociální motivy regionální politiky

Původně byla regionální politika motivována převážně sociálními důvody. Až od konce 50. let nabyla na významu ekonomická hlediska. Nicméně i v současnosti mají sociální důvody stále své místo při koncipování regionální politiky. Lze uvést 3 argumenty.

Prvním argumentem je důvod plné zaměstnanosti. Hlavním důvodem vzniku regionální politiky byla sociální potřeba zajisti každému práci.

Dalším faktorem je regionální rozdělení příjmů. Regionální diferenciaci v rozdělení příjmů lze vysvětlit mnoha faktory, ale toto vysvětlení neospravedlňuje nerovnosti mezi regiony z hlediska sociální spravedlnosti. Proto je úkolem regionální politiky přijmout opatření vedoucí alespoň ke zmírnění nadměrné regionální diferenciace v příjmové oblasti.

K sociálním motivům regionální politiky patří úvaha o obecném blahu. Obecným blahem lze rozumět např. plná zaměstnanost, spravedlivé rozdělení příjmů, či kvalitní životní prostředí. Jsou zde však ještě další hlediska, které dost dobře nelze měřit, jako např. rozdíly v kultuře, zvycích, způsobu života apod.

Politické motivy

Poměrně výjimečně se ve prospěch regionální politiky na státní úrovni klade čistě politická argumentace. Je prokázáno, že nespravedlnost spočívající ve velkých rozdílech v průměrných reálných příjmech na hlavu má důležité politické důsledky. Zájem o regionální politiku ze strany vládnoucích subjektů se zvyšuje vždy v období před volbami, ačkoliv jinak ji věnují např. jen minimální pozornost.

Jaká je historie vývoje regionální politiky?

Regionální politika vznikla ve Velké Británii v souvislosti s velkou hospodářskou krizí, která vypukla ve 30. letech minulého století. Po krizi se začaly projevovat velké rozdíly mezi ekonomickou stabilitou v jednotlivých regionech. Např. Londýnská aglomerace vykazovala 14-ti % nezaměstnanost, kdežto na Severozápadě, Severovýchodě či ve Skotsku dosahovala nezaměstnanost přes 25 % a ve Walesu byla dokonce 36-ti %.

V důsledku vzniklé situace byl roku 1934 přijat „Zákon o speciálních územích“, což byl první regionálně orientovaný legislativní dokument v němž došlo k vymezení problémových regionů, k návrhu způsobu pomoci, která měla spočívat ve zlepšení infrastruktury a zlepšení v alokaci prostředků. Většina nejvýznamnějších nástrojů regionální politiky byla zkoncipována právě ve Velké Británii a i zde byla většina uvedena do praxe. Regionální politika zde sehrávala velkou úlohu až do r. 1979, kdy se vlády ujala konzervativní vláda, která omezila její pozice v celkové státní politice.

Po 2. světové válce se regionální politika rozvinula ve Francii a následně i v Itálii. Ve Francii to bylo díky velkému rozdílu mezi ekonomickou úrovní na aglomeraci Paříže a zaostávajícím zbytkem země. Vláda se zaměřila především na rozvoj 12 metropolí (Marseille, Lille, Bordeaux atd.). V Itálii se řešil především rozdíl mezi vyspělým severem a zaostávajícím jihem země. V roce 1950 byl přijat dlouhodobý plán „Cassa per il Mezzogiorno“, který byl zaměřen na industrializaci nejjižnějších agrárních oblastí.

V 50. a 60. letech se regionální politika začala uplatňovat i ve většině západoevropských zemích. V Německu se regionální politika zaměřila na podporu restrukturalizace tzv. tradičních průmyslových regionů. Jejím úkolem je rovněž podpora nových rozvojových os ve střední části země. V současné době je největší regionální pomoc věnována novým spolkových zemím (bývalá NDR), a to za pozornosti regionální politiky vysoce urbanizované regiony se svými sociálními, infrastrukturními a ekologickými problémy. Skandinávské země naopak musí s pomocí regionální politiky řešit problematiku řídce zalidněných oblastí za polárním kruhem.

V postkomunistických evropských zemích dochází k implementaci regionální politiky v jejím pravém slova smyslu až po zásadních společensko politických změnách koncem 80. let v souvislosti s regionálními důsledky přechodu k tržní ekonomice. Některá opatření východních zemí jsou však v rozporu se zásadami tržní ekonomiky (např. podpora výstavby bytů a technické infrastruktury v tzv. jihozápadním pohraničí s cílem zabránit další depopulaci tohoto území).